Článek
„Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.“ Vždycky, když si vybavím tento citát Woodyho Allena, nemůžu se zbavit dojmu, že v něm něco chybí. A nad čím se rozesmějeme my, prostí smrtelníci? Jeden tip bych měl a rovnou připouštím, že je trochu nefér. Prolistujte si deset let starou studii o technologickém rozvoji takřka libovolného segmentu. Celkem spolehlivý zdroj zábavy poskytují například prognózy elektromobility v Česku.
Konzultační společnost Roland Berger v listopadu 2014 hlásala, že v roce 2025 se bude po českých silnicích prohánět 100 tisíc elektromobilů a v roce 2030 jich bude dokonce 250 tisíc. Roční prodeje přitom v roce 2025 mají dosáhnout 26 tisíc kusů a o pět let později 45 tisíc kusů. Podíl elektromobilů na celkovém ročním prodeji lehkých vozidel? V roce 2025 by to mělo být 12 %, v roce 2030 už 21 %.
Jak vypadá realita v roce 2024? Podle webu Čistá doprava, který vychází ze zdrojových dat Evropské observatoře pro alternativní paliva a Ministerstva dopravy, bylo v Česku k 31. březnu registrováno celkem 24 239 bateriových elektromobilů kategorie M1. Pravda, prodej za rok 2023 byl rekordní a meziroční nárůst činil famózních 70,6 %. V neúprosné řeči absolutních čísel se však vloni v ČR prodalo pouze 6640 nových osobních elektromobilů. To odpovídá tržnímu podílu 3 %… A jen pro doplnění: elektromobily tvoří pouze 0,34 % z celkového počtu aut, která eviduje tuzemský registr vozidel. Ale o tom dnes vlastně psát nechci.
Podobný příběh se odvíjí kolem dobíjecí infrastruktury. Za loňský rok počet veřejných nabíječek vzrostl o famózních 40 procent. Jenomže v absolutních číslech to opět není žádná sláva – 2300 stanic a 4300 dobíjecích bodů. Až se nechce věřit, že v počtu elektromobilů na jeden veřejný dobíjecí bod jsme šestí v EU. Napadne vás čím to? No jasně, máme málo elektrických aut, tak ten poměr nevychází tak tragicky. A druhá věc je, že téměř dvě třetiny všech dobíjecích míst v EU se nacházejí pouze ve třech zemích: v Německu, Francii a Nizozemsku. To vysvětluje podivnost, že i když evropský průměr činí 12,1 osobních elektrických vozidel na jeden veřejný dobíjecí bod, Česku stačí na šestý flek pouhých 6,7 vozidla. Ani o tomto tématu ale vlastně psát nechci.
V čem si stojíme bídně nejen my, ale i celá Evropská unie, je surovinová základna a výrobní řetězec ke klíčové technologii elektromobilů – bateriím. Na 75 % světových zpracovatelských kapacit lithia a 50 % kobaltu má v současnosti pod kontrolou Čína a nezdá se, že by se na tom v nadcházejících letech mělo něco změnit. V roce 2022 vyrobila téměř 77 % světové kapacity bateriových článků. Pro srovnání: Druhé Polsko vyrobilo 6,3 % a třetí USA 6 %. Česko má sice obrovský potenciál jak v oblasti výroby, tak těžby, všudypřítomný NIMBY efekt mu jej však zatím brání využít. Nebo snad máte pocit, že na Cínovci se začne v dohledné době těžit lithium a na Plzeňsku či Karvinsku na to naváže výroba baterií? Jediný zdroj dobrých zpráv pochází z Chvaletic, kde se kupodivu daří rozběhnout těžbu manganu. Ale ani o tom psát nechci.
(A pokud si myslíte, že tento článek bude o výrobě samotných elektromobilů, tak jste též na omylu - o tomto tématu se píše tak často, že vytvářet další text by bylo jako vozit elektromobily do Číny…)
Předpokládejme, že vše výše uvedené se nějak „ufuní a upotí“ (jakkoliv to hlavně u surovinové a výrobní základny zní v celé Evropě jako sci-fi) a Česko se stane elektromobilní velmocí. Jak to bude s palivem, tedy elektřinou?
Dlouhá léta to vypadalo, že zrovna s tímhle fakt nebudeme mít problém, naopak budeme pomáhat ostatním zemím. Vždyť jednu dobu jsme byli dokonce jedním z největších exportérů elektřiny na světě! Minimálně od roku 2000 neklesl čistý vývoz (tj. vývoz minus dovoz) s jedinou výjimkou pod 10 TWh, což odpovídá produkci 3-4 velkých uhelných elektráren. Obzvláště výživná byla zejména léta 2012-2014, kdy čistý export atakoval rekordních 17 TWh (pro představu: jde o více než čtvrtinu stávající čisté spotřeby). Takový objem elektřiny „navíc“ by nám snad mohl nakrmit ty stovky tisíc, či dokonce miliony elektromobilů, nebo ne?
Jenomže vloni jsme se propadli na 9 TWh a výhled do dalších let slibuje nade vší pochybnost pád do čistého dovozu. Důvody jsou tři: konec uhlí, pomalý nástup zemního plynu a ještě pomalejší renesance jádra. Vlastně čtyři: úplně nejpomalejší rozvoj akumulace a alternativních způsobů flexibility.
Z této strany to moc dobře nevypadá, tak to zkusme z té druhé. Kolik elektřiny budeme odhadem potřebovat jen pro elektromobily v takovém roce 2040? Pokud se po silnicích bude prohánět nějakých 2,9 milionu elektrických vozidel, budou každý rok potřebovat cca 8,7 TWh elektřiny (to mimochodem shodou okolností téměř odpovídá tomu loňskému čistému dovozu). Připomeňme si banální fakt, že tato elektřina nebude v síti potřeba jen tak někdy v průběhu roku, ale přesně v momentě, kdy budou potřebovat uživatelé natankovat (já vím, hodně moc elektromobilních baterek připojených k nabíječce může síti i pomoci se stabilitou, ale furt se nemohu zbavit pocitu, že když budou lidi chtít občas jezdit, nebude ta výpomoc zase takový zázrak). Když k tomu připočteme elektrifikaci vytápění a průmyslu, dostáváme se na roční spotřebu 112 TWh, prakticky dvojnásobek oproti dnešku! Dost hrůza, co? Nenechme se přitom zmást, nebavíme se o dokonalé elektrifikaci celé dopravy, ale s bídou o elektrifikaci jedné její poloviny.
Spotřeba elektřiny v ČR - Dekarbonizační scénář
Ale nevzdávejme to! Existují minimálně tři technicky realizovatelné scénáře, jak zajistit Česku dostatek paliva pro elektromobily. Pojďme si je postupně rozebrat:
1) Uhlí/zemní plyn
Jakkoliv to zní šíleně, je to tak. Podržíme-li si stávající uhelnou flotilu do roku 2040, nástup elektromobility, tepelných čerpadel a elektrických pecí v průmyslu ustojíme. To samé platí pro scénář, který počítá s kompletní náhradou uhlí paroplynovými zdroji. Jenomže to asi Grétu nepotěšíme, co? Vždyť to by znamenalo jen to, že auta nebudou jezdit na ropné produkty, ale na uhlí či zemní plyn…
2) Jádro
To by vlastně vůbec nebylo špatné! Kdo by nechtěl jezdit na jaderný, tedy takřka bezemisní pohon? Jenomže tady už vypadá rok 2040 poněkud vachrlatě. Nový blok má stát v Dukovanech sice už v roce 2036, bude však pouze náhradou za bloky vysloužilé. Takže ledaže by se fakt začaly velmi rychle stavět čtyři bloky a ne jeden…
3) OZE
Tohle by byla bez ironie naprostá bomba. Komu by se nelíbilo jezdit do práce či na dovolenou na slunce či vítr? Ono to vlastně není zas tak nereálné, vždyť už v roce 2030 máme mít 18 GW v solárech a 2,4 GW ve větrnících. Když tento vývoj doprovodí i dostatečná bateriová akumulace, dovedu si představit, že v létě (či obecně v teplejší části roku) budeme skutečně drandit na slunce a vítr. Ale co bude v zimě, dejme tomu v týdnech, kdy skoro nesvítí a nefouká? No to přece pojedou ty plynové elektrárny na zelený vodík naskladněný z letních přebytků! Fajn, ale zkusme si to představit v praxi: V létě si necháme nafoukat a nasvítit, vyrobíme zelený vodík, ten stlačíme, uložíme (a neptejte se mě jak a kam). V zimě ho pošleme potrubím do plynové elektrárny, tam ho spálíme a vyrobená elektřina poputuje mimo jiné do baterií elektromobilu… Drbat se levou nohou za pravým uchem je proti tomu docela přirozený nápad, co? Tudy cesta asi taky nepovede.
Svět přechází z doby fosilní do doby elektrické. Díky elektromobilitě (a obecně elektrifikaci všeho možného) se stabilní elektřina proměňuje v novodobý ekvivalent ropy. Novodobým „Kuvajtem“ se v rámci Evropy nejspíš stanou Francie a Norsko, v malé míře třeba i Slovensko – prostě ti, kdo stihli vybudovat jádro, dokud to ještě šlo relativně „snadno“, respektive ti, kdo mají extrémně příznivé přírodní podmínky. V Česku budeme rádi, pokud se nepropadneme příliš hluboko do deficitu ve výrobě elektřiny. Na Kuvajt to tady fakt nevypadá…
