Článek
Na to hledal odpověď autor knihy Za hranicí stvořitelů, pan Milan Novák.
Dobrý den, pane Nováku, děkuji, že jste přijal mé pozvání k rozhovoru. Vaše kniha Za hranicí stvořitelů mě zaujala nejen svým sci-fi námětem, ale především tím, že za futuristickým světem ukazuje velmi lidský příběh o čase, vztazích a hledání vlastního místa ve světě, který se neustále mění.
Ráda bych se Vás proto zeptala nejen na samotnou knihu, ale také na její vznik, inspiraci a myšlenky, které jste do příběhu vložil.
Kdy jste si poprvé řekl, že příběh Za hranicí stvořitelů chcete opravdu napsat? Byl to jeden konkrétní moment, nebo se myšlenka rodila delší dobu?
Myšlenka ve mně klíčila dlouho. Roky jsem v hlavě nosil příběhy a filozofické úvahy, které ale vždy zůstaly ve fázi nápadů nebo nedokončených textů. Psával jsem scénáře, vymýšlel světy a postavy — a nikdy se nedostal do cíle. Rozhodl jsem se to změnit až během svých cest po Vietnamu.
Fascinovalo mě, kam se může posunout technologie, co se stane s lidstvem, když začne přenechávat odpovědnost strojům, a kde leží hranice mezi pohodlím, svobodou a lidskostí. A za ten rok a půl, co jsem knihu psal, se umělá inteligence posunula natolik, že se některé pasáže mezitím staly skutečností. To je zvláštní pocit — psát o budoucnosti a sledovat, jak vás dohání.
Na první pohled kniha působí jako sci-fi, ale už v úvodních kapitolách je patrné, že velkou roli hrají mezilidské vztahy a emoce. Co pro Vás bylo při psaní důležitější – samotný futuristický svět, nebo lidský příběh?
Zpočátku určitě svět — hlavně vzdušné město Aerishelm, které jsem chtěl prozkoumat. Viktor původně vznikl jen jako někdo, kdo mě tím světem provede. Potřeboval jsem oči, kterýma se budu dívat.
Jenže Viktorova osobnost se rozvinula natolik, že jsem nad ním v jednu chvíli přestal mít kontrolu. Přestal jsem být ten, kdo řídí, a stal se ze mě pasažér, který jen sleduje, co jeho postava udělá. Tak se z knihy o světě stala kniha o člověku.
Viktor se probouzí do světa, kde už nic není takové, jaké znal. Přemýšlel jste při psaní nad tím, jak by podobnou situaci zvládal člověk ve skutečnosti?
Ano, a hodně mě v tom poznamenalo studium antropologie. Zaměřoval jsem se především na každodennost — na to, jak se v budoucnosti promění obyčejné věci, které dnes děláme automaticky.
Technologie by takového člověka nezaskočila nejvíc. Zvládl by se naučit ovládat nové přístroje. Horší by bylo pozdravit, podat ruku, vědět, co se sluší a co ne. To, co dnes považujeme za samozřejmý projev úcty, může za pár set let znamenat něco úplně jiného.
Myslím, že by ta změna byla natolik radikální, že by se člověk z minulosti nedokázal začlenit. Přežil by — ale zůstal by navždy sám mezi ostatními.
Jedním z nejsilnějších momentů ukázky je chvíle, kdy Valerie čeká na Viktora s oznámením o těhotenství, zatímco on už podstupuje kryospánek. Proč jste se rozhodl začít právě takto emotivní scénou?
Viktorův příběh začíná teprve ve chvíli, kdy uléhá do kryonádrže. Všechno předtím je o tom, koho tam nechává.
Potřeboval jsem, aby čtenář hned na začátku viděl, co je Viktor za člověka — ne co si o sobě myslí, ale co doopravdy udělá. A on udělá to nejhorší možné: odejde, aniž by cokoli řekl. Nechá za sebou ženu, která ho miluje.
Nechtěl jsem hrdinu, kterému fandíte od první stránky. Chtěl jsem člověka, který na začátku selže — a pak musí žít s tím, že se k tomu už nikdy nemůže vrátit.
Měl jste od začátku jasno v tom, jakým směrem se bude příběh ubírat, nebo Vás některé postavy během psaní samy překvapily?
Viktor mě překvapil nejvíc. Vznikl jako pozorovatel, jako někdo, kdo mě má provést světem knihy — a postupně si vzal příběh do vlastních rukou.
Nejvíc se to projevilo v závěru. Snažil jsem se co nejméně zasahovat do jeho voleb, a tak jsem až do posledních stránek nevěděl, jestli Viktor přežije. Zní to možná zvláštně, když jsem autor a mohl jsem to rozhodnout kdykoli. Ale ve chvíli, kdy začnete postavu tlačit tam, kam se vám to hodí, přestane být postavou a stane se z ní loutka.
Jak vznikala postava Valerie? Je inspirovaná skutečným člověkem, nebo je čistě výsledkem Vaší fantazie?
Valerie je čistě výsledkem mé fantazie — není inspirovaná nikým konkrétním.
Zajímavé na ní je, že v knize dostane poměrně málo prostoru, a přesto se čtenáři ptají hlavně na ni. Je to postava, která zůstane pozadu. Nedozvíme se, jak její život pokračoval, a právě to lidem nedá spát. Mně vlastně taky — proto teď přemýšlím, že bych se k ní ještě vrátil.
Ve Vaší ukázce se často objevuje motiv promarněného času a nevyřčených slov. Je to téma, které Vás osobně oslovuje i mimo psaní?
Obě ta témata se mě týkají i mimo psaní, hodně.
V našich vyměřených životech je promarněný čas jednou z nejhorších věcí, co se může stát — a snažím se mu vyhýbat, jak to jde. S nevyřčenými slovy je to podobné. Zkuste si položit otázku: jak by se váš život změnil, kdybyste řekli všechno, co v sobě zamykáte? Někdy stačí jedna jediná věta a vztah s blízkým člověkem se změní nadobro.
Objevuje se v knize technologie, o které si myslíte, že by jednou skutečně mohla existovat?
Většina technologií v knize vychází z něčeho, co už dnes existuje. Umělá inteligence, drony, vesmírné rakety — to všechno máme. V knize tyhle technologie dostaly jen několik staletí navíc a stihly změnit samotný vývoj lidské společnosti.
Nejvíc mě baví ty drobnosti. Třeba léky, které se neprodávají, ale programují — protilátky vzniknou ve fabrikátoru za pár minut. Nebo to, že rakovina je v mém světě dávno vyřazená ze seznamu aktivních nemocí a kód na ni existuje jen proto, že ho nikdo nesmazal.
Která kapitola nebo scéna pro Vás byla při psaní nejtěžší a proč?
Nejtěžší bylo uzavřít Viktorův příběh. Snažil jsem se co nejméně zasahovat do jeho voleb, a tak jsem si až do poslední chvíle nebyl jistý, jestli závěr své cesty vůbec přežije.
Viktor je člověk, který celý život utíkal — od práce, od manželky, nakonec i od vlastního života. Kdyby zůstal sám sebou, utekl by i naposledy. To by byl logický konec. Jenže já ho po celou dobu psaní sledoval, jak se mění, a ta změna si žádala něco jiného. Nejtěžší nebylo vymyslet závěr. Nejtěžší bylo připustit si, že to rozhodnutí nemám v ruce já.
Kdybyste mohl čtenáře připravit na jedinou věc, kterou by si měl z knihy odnést, co by to bylo?
Že odkládání není neutrální.
Máme pocit, že když něco odložíme na zítra, nic se neděje — ta věc tam pořád je, jen počká. Viktor si to myslí taky. Odloží jeden rozhovor s manželkou na příští den. A příští den už neexistuje.
Co podle Vás znamená samotný název Za hranicí stvořitelů? Můžete čtenářům prozradit alespoň jeho základní myšlenku, aniž byste odhalil děj?
V mé knize jsou stvořiteli sami lidé. Vytvořili umělou inteligenci, aby za ně rozhodovala, a vyšlechtili antropoidy, aby za ně pracovali. Oba tyto výtvory pak jejich vlastní možnosti daleko přesáhly.
Název je tedy o tom místě, kam se stvořitel dostane, když ho jeho dílo předběhne. Je to hranice, za kterou už nemá kontrolu — a je jedno, jestli ji překročil vědomě, nebo mu to bylo jen pohodlné.
Mimochodem, je to vidět i na obálce. Jsou na ní dvě tváře — antropoid a umělá inteligence. Člověk na ní chybí.
Co Vás během psaní této knihy naučilo o Vás samotném?
Že věci dokážu dokončit.
Zní to banálně, ale roky jsem měl v šuplíku rozepsané scénáře a světy, ke kterým jsem se nikdy nevrátil. Vždycky jsem si našel důvod, proč to teď nejde. Tahle kniha byla první věc, u které jsem ten důvod nenašel — a musel jsem si přiznat, že mi předtím nikdy nechyběl čas ani nápady.
Věříte, že dobrá sci-fi dokáže měnit pohled lidí na současný svět? Pokud ano, v čem by měla být podle Vás její síla?
Věřím a mám na to celkem osobní důkaz. Za rok a půl, co jsem knihu psal, se umělá inteligence posunula tak, že se některé pasáže staly skutečností dřív než kniha vůbec vyšla.
Sílu sci-fi ale nevidím v předpovídání. Vidím ji v tom, že vezme něco, co dnes děláme bez přemýšlení, posune to o pár set let dopředu a ukáže nám, kam to vede. Nikdo se nerozhodne vzdát se svobody. Ale spousta lidí se rozhodne pro pohodlí — a to je totéž, jen pomalejší.
Dobré sci-fi vás nevyděsí budoucností. Přinutí vás podívat se na přítomnost.
Na co se mohou čtenáři těšit po vydání knihy? Přemýšlíte už nad pokračováním nebo dalším příběhem?
Díky čtenářům, kteří knihu už četli, přemýšlím nad uzavřením Valeriiny kapitoly. Ptají se na ni skoro všichni — a mě samotného to nepřestává zajímat.
Mám i pár představ, kam by se příběh mohl ubírat dál. Ale to bude hodně záležet na tom, jak knihu přijmou čtenáři.
Pokud Vás příběh Viktora zaujal a chcete vznik knihy podpořit, projekt Za hranicí stvořitelů najdete na platformě Pointa, kde právě probíhá předprodej. Čtenáři tak mohou přispět k tomu, aby se rukopis dostal až do finální knižní podoby, a zároveň si případně zajistit svůj výtisk mezi prvními.
Pane Nováku, děkuji Vám za otevřenost a za čas, který jste věnoval tomuto rozhovoru. Bylo zajímavé nahlédnout nejen do světa Za hranicí stvořitelů, ale také do procesu jeho vzniku a do myšlenek, které za příběhem stojí.
Přeji Vám, aby si kniha našla své čtenáře, kteří v ní objeví nejen dobrodružství ve vzdálené budoucnosti, ale také otázky a emoce, které jsou blízké každému z nás.
Děkuji za rozhovor.
