Článek
Co se skrývá pod pozlátkem rýmovaných veršů? A jaké okolnosti ovlivnily vznik nové básnické sbírky? Bližší informace přináší samotný autor.
Hezký den, Radku. Děkuji, že jste přijal pozvání k rozhovoru. Nedávno Vám vyšla kniha Na barvě nezáleží, která představuje již vaši druhou vydanou sbírku básní. V anotaci píšete o světě, který se změnil, o nejistotě, pochybách a obavách. Co Vás tentokrát přivedlo k psaní?
Dobrý den, Petře, děkuju za pozvání. Nedá se říct, že by mě konkrétní situace přivedla k psaní sbírky. Různé verše, básničky a básně u mě vznikají v průběhu řady let. Vždycky, když se ohlédnu zpět, zjistím, že reflektovaly určité životní situace, či vnější podněty víc, než jsem si připouštěl při jejich vzniku. Zde to byla válka na Ukrajině, nástup různých populistických sil napříč planetou, určité zhrubnutí společnosti. Zjistil jsem, že tato témata u mě rezonovala ať už z pohledu globálního, tak z pohledu introspektivního, tzn. jak já reaguju na zmíněné vnější podněty. Zjistil jsem, že když dám tyto básně k sobě, vznikne taková moje zpověď.
Jak výrazně se podle Vás liší první a druhá vydaná sbírka - ať už z hlediska kvality, přístupu či způsobu psaní?
Dobrá otázka. Obě dvě sbírky jsou založeny převážně na vázaném verši a pravidelném, skoro písňovém rytmu. Řekněme, že to není úplně „trendy“ v dnešní české poezii, ale to ani není můj cíl. Jsem odkojen generacemi písničkářů, jako je Karel Kryl, Pavel Dobeš, Karel Plíhal, kteří zase vychází např. z poezie a písní Jiřího Suchého, popřípadě, ještě dále Osvobozeného divadla. Chtěl bych, aby se mé texty dostaly k většímu počtu lidí, a jako takové nemají ty nejvyšší umělecké ambice. Nicméně, na druhou stranu si myslím, že nejsou úplně hloupé.
Zatímco první sbírka byla převážně veselá a bezstarostná, ve druhé na mě doléhá tíha dnešní reality, a proto je mnohem více ponurá. Na první pohled se to tak nemusí jevit, při pravidelných slokách, které se rýmují, ale obsah je, řekněme, hodně neveselý. To vyvolává určité napětí mezi formou a obsahem. Názvem druhé sbírky také reaguju na první sbírku, která se jmenuje Modročervenočerná, druhou sbírkou Na barvě nezáleží jako bych rezignovaně říkal, že už je vlastně všechno jedno.
Ve svých básních často vyobrazujete každodenní svět, avšak takovým způsobem, že z něj pramení poměrně silný pocit bezvýchodnosti a tísně. Z jakého důvodu Vás přitahují právě tyto obrazy?
Nedá se říct, že by mě úplně přitahovaly. Cítím však potřebu říct: lidi, něco je špatně, naše společnost se nevydává správným směrem, možná bylo zajímavé, poučit se z historie a neopakovat stejné chyby. Je mi jasné, že historický vývoj je daný a nedá se změnit, proto z mých básní možná pramení pocit bezvýchodnosti. Zároveň zkoumám sám sebe: jsem odolný vůči lákadlům dnešní společnosti? Dokážu se vyhnout slepým uličkám? Nenechám se ovlivnit? Nejsem pohodlný? Zjišťuju, že obstát je velmi těžké, ne-li nemožné, pohodlnější je přizpůsobit se, a to je další zdroj bezvýchodnosti.
Z čeho máte dnes osobně největší obavy?
Mám v oblibě Karla Čapka, jeho dramata a knihy. Mám pocit, že to, před čím varoval v třicátých letech 20. století se dnes děje znovu. Společnost hrubne a tendenciálně míří k celosvětovému válečnému konfliktu. Tyto trendy jsou patrné od nejvyšších pater světové politické reprezentace, po posledního uživatele sociálních sítí, který umí číst a psát. Stali jsem se věřícími (čemukoliv), ne vědoucími. Sociální sítě se staly urychlovačem zla v dnešní době. S ohněm se lidé učili zacházet tisíce let a stále jsou vůči němu obezřetní. Sociální sítě tu máme možná 20 let a žádnou opatrností netrpíme, naopak. Výsledek je ten, že víc než polovina společnosti věří bludům, podle toho volí a dostáváme se v začarovaném kruhu opět k nejvyšším patrům politické reprezentace. Vlastně to ani není kruh, neboť tendence je klesající.
Snažíte se docílit toho, aby si čtenář při čtení uvědomil něco konkrétního? Něco, co si skutečně vezme k srdci a bude ještě dlouho pamatovat?
V první řadě je to moje výpověď a můj pohled na svět a specifická forma vyjádření, která mě baví. Ale v podstatě ano, chtěl bych, aby si čtenáři uvědomovali, to, co jsem se sám snažil uvědomit si: Co se děje ve společnosti? Jsem s tímto stavem smířený, nebo bych něco změnil? Můžu nějak přispět ke změně, nebo je to pro jednotlivce nemožné?
Jedním z nápadných rysů ukázky je kontrast mezi jednoduchým, téměř nenápadným jazykem a poměrně těžkým obsahem. Je tento rozpor záměrnou součástí vašeho básnického stylu?
Ano, tento rozpor je, především ve sbírce Na barvě nezáleží, záměrný. Snažím se tak představit mimo jiné rozpor mezi stávajícím barevným komerčním pozlátkem a vážnými tématy, skrývajícími se pod povrchem. Tématy, nad kterými v dnešní rychlé době nemá čas vůbec přemýšlet.
Máte ve sbírce nějakou oblíbenou báseň? Případně báseň, které přikládáte nejvyšší váhu?
Je jich několik, z hlediska „pohledu ven“, je to zejména báseň Budeme se dívat jinam, případně Předpověď bezčasí, nebo Zastávka. Z hlediska „pohledu dovnitř“ jde o básně Open space, Přesýpací hodiny či Časobití.
Když v anotaci hovoříte o pochybách. Existují naopak básně, u kterých jste pochyboval, zda by měly být v knize ponechány?
Ano, i takové byly. Básně, kde pochyby převážily, ve sbírce nejsou, jiné se do ní dostaly, byť s odřenýma ušima. Zároveň je tam také báseň Kozel zahradníkem, kde pochybuju o svém psaní vůbec a z tohoto pohledu by tam pak nezůstala žádná.
Kdybyste měl čtenáře nalákat na novou sbírku jednou větou, jak by zněla?
Čtivá, ale smutná výpověď pochybujícího člověka, svou formou určena širokému čtenářstvu, ne pouze akademickým milovníkům poezie, která určitě nezíská Magnezii literu, ale co kdyby.
Je něco dalšího, o co byste se rád podělil se čtenáři, ale nehovořili jsme o tom?
Rád bych, kdyby lidi zašli do knihkupectví, zastavili se u mé knihy, prolistovali si ji a třeba také koupili. Pojďme udělat bestseller z útlé sbírky básní – to tu dlouho nebylo.
