Článek
Přeji krásný den, Lucie. Můžete se čtenářům krátce představit a prozradit jim, kdy jste si poprvé řekla, že tento příběh chcete napsat? Co Vás na něm osobně nejvíce fascinuje?
Dobrý den, jmenuji se Lucie Sára Havlíčková a psaní mě fascinovalo i bavilo od dětství. Konkrétně tento příběh jsem začala psát hned, jakmile mi přišel na mysl, ačkoliv pokusy o jiná témata probíhaly už dřív.
Už když jsem si sepisovala osnovu a postřehy ke knize Za očima, uvědomila jsem si, že tento projekt opravdu dotáhnu do konce. Zkrátka si to zaslouží. Nápad nepřišel jako blesk z čistého nebe, spíš jsem měla k tomuto tématu blízko. Cítila jsem potřebu nějak to v životě využít a myslím si, že toto je ta cesta.
Fascinuje mě, jaké postavy jsem dokázala napsat. Zmínila bych hlavně jednu z nich. Není vůbec dokonalá – chybuje, věci si často vykládá špatně, umí být i nespravedlivá a přesto je na ní něco nesmírně sympatického.
Jaký osobní nebo profesní kontext Vás přivedl právě k tomuto příběhu? Máte zkušenost s prostředím, které v knize popisujete, a propsalo se do něj něco z Vašeho vlastního života vědomě či nevědomě?
Prostředí mého románu je z velké části smyšlené, ale odehrává se v reálném světě a aktuálním čase. A jestli se do něj propsalo něco z mého vlastního života? Rozhodně.
Za sebe bych řekla, že se mi právě nejlépe popisuje jednání, city, povahové rysy, nebo události, kterým sama rozumím, nebo se snažím porozumět. Je to pro mě nezbytnost v tom smyslu, aby měl román duši a dokázal chytit čtenáře za srdce. Nejsem psycholog a nesnažím se, aby tak můj příběh působil. Přesto si však myslím, že k tématu duševního zdraví a mezilidských vztahů mám co říct. Bez odborných termínů v něm ukazuji opravdové pocity příběhem dvou lidí, kteří k sobě hledají cestu.
Vaše postavy působí jako střet dvou světů a hodnot. Co jste jejich prostřednictvím chtěla ukázat? Vnímáte jejich vztah spíše jako konflikt prostředí nebo jako konflikt vnitřních nastavení a morálních hranic?
Je to opravdu tak. Možná je to ohrané, ale je to střet dvou světů, protože mě to prostě baví. Chtěla jsem tím ukázat, že když se potkají dva odlišné světy, neznamená to, že by se nedokázaly naučit vzájemnému respektu. Chce to nějaké úsilí, ale co ne?
Co se týká té druhé otázky – oboje. Jejich vztah ukazuje, že i v dnešní době jsou mezi námi rozdíly. Za prvé nás nějak vidí a škatulkuje společnost, a pak jsou tu ty vnitřní hodnoty. Nejen, že je má každá z postav jiné, ale některé v nich třeba nemají ještě úplně jasno. Chtěla jsem, aby byly postavy na konci jiné než na začátku, někam dospěly a něco si uvědomily. A v něčem třeba pořád tápaly, protože ani v životě se všechno nevyřeší najednou.
Psychologie hraje v příběhu výraznou roli. Je pro Vás jen kulisou nebo nástrojem, jak jít pod povrch postav a jejich rozhodnutí? Nakolik jste při psaní vycházela z reálných poznatků a nakolik z intuice?
Řekněme, že psychologie hraje v mém příběhu jednu z hlavních rolí. Určitě mi pomáhá dostat se postavám pod kůži a nutí čtenáře k zamyšlení o tom, co všechno může jejich rozhodnutí ovlivňovat. Při psaní jsem to vlastně rozdělila na dvě části.
Příběh ukazuje střípky z přednášek profesora hlavní postavy Anny, který učí studenty psychologie o tom, s čím se budou v praxi potkávat. Používá k tomu reálné poznatky a lépe vysvětluje čtenáři některé scény. Tyto přednášky jsou ale v knize ukázány spíš zřídka a rozhodně převládá intuice.
Co byste chtěla, aby si čtenář o Vás jako autorce odnesl už po prvních kapitolách? Kdybyste měla jednou větou říct, proč jste právě Vy musela tento příběh napsat, jak by zněla?
Chtěla bych, aby měl čtenář pocit, že píšu pro něj – tak, aby ho to bavilo a těšil se na další kapitolu. K čemu by mi byly pokusy o komplikované umělecké dílo, kdyby se do čtení musel nutit? Primární záměr byl, aby si tu knížku užil.
Jednou větou: Protože mě to baví, protože můžu a chci.
Kdy se Vám tvoří nejlépe a jak pracujete s momenty pochybností nebo tvůrčího bloku?
Je to asi trochu zvláštní, ale mně se tvoří nejlépe, když je mi nejhůř – hodně jednoduše řečeno. Potřebuji mít v sobě nějaké emoce, abych ze sebe dostala něco, co stojí za to, a většinou se mi pak díky psaní také uleví. Zkrátka razím názor, že sedat k práci s čistou hlavou není ideální, ale každý má jiné metody.
Takový ten pravý tvůrčí blok jsem asi ještě neměla, ale možná právě proto, že když toho na mě bylo moc, dala jsem si čtrnáct dní pauzu, věnovala se ostatním koníčkům a jiným věcem. Uvědomuji si, že pauza může být prospěšná, zejména u kreativní činnosti, a právě po ní vám začnou v hlavě nabíhat nové a lepší nápady.
Můžete čtenářům přiblížit, o čem je Vaše kniha a jaké hlavní téma v ní otevíráte? Jaké otázky jste si při psaní sama kladla a jaké byste chtěla, aby si po dočtení kladl čtenář?
Můj román je psaný z pohledů dvou postav. První z nich je mladý muž – Tom Hansen, který je dědicem velké rodinné obuvnické společnosti. Zaměstnává ho jeho otec a připravuje ho na to, aby mohl v jeho podnikání pokračovat. Tom zpočátku působí jako rozmazlený kluk, kterému všechno spadlo do klína. Zčásti to tak opravdu je, jenže přes ten všechen blahobyt nejsou vidět problémy, se kterými se potýká. V příběhu se u něj rozvíjejí psychické problémy, s nimiž si neví rady, protože výchova a pohled na svět, které mu byly vtloukány do hlavy, nic takového nepovolují.
Druhý pohled v příběhu patří studentce psychologie Anně. Život se s ní nemazlí, ale ona ho bere s humorem a přesvědčením, že dokáže všechno, čemu věnuje svoje úsilí. Je zapálená do svého oboru a snaží se udělat maximum pro to, aby byla šťastná. Je ohromně přemýšlivá a ochotná. Její blízcí jsou pro ni vším.
Tyto dvě postavy se v příběhu potkají za ne zcela ideálních okolností, takže se zpočátku nemají úplně v lásce. Postupně se však jeden od druhého učí, nastavují si hranice a zjišťují, že všechno nemusí být černobílé.
S čím jste se při psaní potýkala nejvíce – bylo to hledání hlasu postav, udržení napětí, nebo osobní rovina tématu? Byla některá pasáž, kterou pro Vás bylo obtížné napsat?
Řekla bych celkově „mluva mládeže“. To, aby jejich přímá řeč vyzněla reálně, a přitom ne hloupě a také, že kluci mezi sebou budou mluvit jinak než holky. K těmto pasážím jsem se docela dost vracela.
Kdo nebo co Vaši tvorbu dlouhodobě ovlivňuje? Existuje autor nebo autorka, k jejichž přístupu máte blízko? Jak se Váš styl od prvních textů proměnil?
Když čtu, tak čtu většinou různé žánry a autory. Mám některé oblíbené, ale netroufla bych si tvrdit, že se má tvorba někomu z nich podobá. Mám ráda, když je z knížky cítit autorova přirozenost, takže jsem se o to snažila i s tou svojí. Doufám, že to dává smysl.
Od prvních textů jsem si hlavně uvědomila, že i když mám pocit, že mi jde psaní dobře od ruky, je potřeba tomu dát nějaký řád, sepsat si osnovu a ke každé postavě základní charakteristiku. Jinak se v tom začnu ztrácet. Také bych řekla, že ty texty trochu „dospěly“, ale určitě si nemyslím, že už nemají kam růst – naopak.
Jak vnímáte odezvu čtenářů? Překvapila Vás některá reakce nebo interpretace Vaší knihy? Má zpětná vazba vliv na to, jak přemýšlíte o své další tvorbě?
Velmi mě překvapily pozitivní reakce, ale nakonec mi nejvíc pomohly právě ty s připomínkami. Donutily mě nad tím lépe přemýšlet a nebát se do toho znovu vrtnout.
Takže vliv zpětná vazba rozhodně má. Konstruktivní kritika mi pomáhá vylepšovat nedostatky a pochvala mi dodává chuť a energii tvořit.
Co plánujete dál? Zůstáváte v podobném tematickém okruhu nebo Vás láká zcela jiný žánr či perspektiva? Máte před sebou konkrétní projekt, na kterém už pracujete?
Popravdě, teď chci dotáhnout tento projekt a netuším, jak to bude dál. Nicméně mám spoustu různých nápadů, které by se daly zpracovat, a jeden se mě drží už dost dlouho. Kdybych měla zkusit předpovědět budoucnost – po vydání této knížky si dám chvíli pauzu, ale dlouho bez psaní něčeho dalšího nevydržím.
Co byste si přála, aby si čtenář z Vaší knihy odnesl na osobní rovině? Pokud by měla Vaše kniha otevřít jednu důležitou debatu, jaká by to byla?
Že psychická nemoc je reálný problém, ne výmysl. A na druhou stranu zase, že bez práce na tom, aby se to zlepšilo, to lepší nebude. Pak bych ještě přidala, že láska je krásná věc a stojí za to o ni bojovat. Vím, že jsem řekla víc než jednu. Snad mi odpustíte.
