Článek
V Orientaci LN z 23. 7. 2022 vyšla pod názvem Umění ulice se stěhuje do galerií recenze Dominiky Rýparové na výstavu Wall Street, která v té době probíhala v pražské Ville Pellé a která byla věnována současnému českému graffiti a několika jeho tvůrcům. Výstava byla další z výstav věnovaných pouličnímu umění, na které se - jak se zdá - dramaturgie Villy Pellé orientuje systematicky a dlouhodobě (měli jsme zde možnost shlédnout výstavu děl Jana Kalába, zastoupeného i na recenzované výstavě Wall Street, či Pasty Onera).
Ačkoliv zmíněné výstavy i recenze nepochybně jsou formou společenského uznání tohoto druhu umění, nejlepším aspektem pouličního umění je právě skutečnost, že za ním člověk nemusí chodit do galerie, že nemusí listovat stránkami novin či katalogů, ale že se s ním může setkat téměř kdekoliv. Často dokonce na místech, kde by je čekal nejméně. Jeho nejlepším aspektem je právě jeho spontánnost; ve skutečnosti je tedy otázkou, jestli přenosem těchto děl z ulice do galerie to umění získává, nebo ztrácí. Je to stejné jako otázka, zda mají být zvířata pozorována v zoo, nebo raději ve volné přírodě. Každé takové pozorování má své výhody a nevýhody - je jasné, že v zoo je pozorování pohodlnější a bezpečnější, ve volné přírodě zase autentičtější.
Spontánnost vyvolává otázky po legálnosti, které se stávají častým tématem veřejných debat. Je počmáraná zeď hodnotnější než stěna, která nebyla poctěna pozorností sprejera, nebo naopak, svou cenu ztratila? Nepochybně bude záviset na tom, jak cenný je obraz, který na stěně vznikne. Jinými slovy, zda bude moci být prohlášen za umění. Jenomže za umění pokládá dnes každý pokládá něco jiného…
Kdybych byl starostou, nenechával bych je zatřít, jak je to obvyklé; nechal bych z něj udělat pohlednice k propagaci míst, ve kterých se vyskytnou.
