Článek
Předešlu, že jsem posledně slíbil, že začnu psát pod jménem „Pražská kavárna“, jenomže, jak se říká, člověk míní, počítače mění, jméno je už obsazené, a tak to budu muset vymyslet nějak jinak. Zatím zůstávám u svého občanského jména. A teď už k mému malování:
Vlastně to začalo jedním takovým zážitkem: Během mého studia na Tchaj-wanu se nás jednou lektorka čínštiny zeptala, jaké malíře máme rádi. Měl jsem tehdy japonské a filipínské spolužáky (spíše spolužačky) a shodli jsme se na tom, že evropské. (Pokud si vzpomínám, bylo to jedinkrát, kdy jsme se shodli.)
To, že se Evropa po jistou dobu stala světovým centrem kultury, a tedy i malířství, nebylo náhodou:
- Od konce 17. století tu zde převážila náboženská tolerance, s výjimkami, které právě lze považovat jen za výjimky. Náboženská tolerance poskytla relativně velkou svobodu zobrazování.
- Koloniální výboje způsobily, že se Evropané měli možnost seznámit s mimoevropskými kulturami a využít je ve své tvorbě. Vždyť co by byl Vincent van Gogh bez Japonců, a Picassovu originalitu budete obdivovat jen do doby, než se seznámíte s jeho africkými vzory!
V době covidových restrikcí jsem neměl co na práci. Sedět jen tak doma mě nebavilo, začal jsem tedy malovat. K dnešnímu dni jsem namaloval asi 50 obrazů, z toho 9 jsem prodal a 1 daroval.
Blbá blondýna (olej na sololitu, 95 × 65 cm)
Když jsem se na internetu dočetl, že pes vidí jen modrou, šedou a žlutou barvu, napadlo mě namalovat obraz pro psa (nikoliv pod psa):
Odnikud nikam (olej na sololitu, 115 × 40 cm)
