Článek
Fotbal všichni milují. Mnozí mu rozumí. Proto ta neustávající mediální pozornost.
Motto: Exhibice národního obrození Argentiny. 100+1 názorů, analýz, šokující odhalení zákulisí. Kouzla v podání outsiderů. Maximální fyzická a psychická zátěž. Profesionální sport ? Dnes je to totéž, co v Antice zápasy gladiátorů.
Závěr v úvodu? Současný profesionální sport není o pohybové estetice ani o cestě ke zdraví. Je o špičkovém, ideálně vítězném výkonu. Je o penězích. V mnoha případech je to hra vabank. Jde o to, udržet se ve špičce. Je to touha po prestiži, kterou disponují jen výjimeční jedinci. Nejenom fotbalisté jako Messi a Ronaldo, ale také hvězdy jiných sportů - Pogačar, Vonn-ová, Shiffrin-ová…
Proč mne zaujalo finále MS ve fotbale 2026 a k čemu mne inspirovalo?
Mohu říci, že rozumím tomu, co je to sportovní výkon - po fyziologické a biochemické stránce. Dvě dekády jsem působil jako fyziolog, biochemik a dietolog ve vrcholovém sportu. Fotbal mi není cizí i když jsem ho nikdy nehrál. Pracoval jsem s řadou reprezentačních týmů, jedním byl ligový tým kopané, ve své době líheň reprezentantů. Vzpomínám na brankáře Viktora, Láďu Vízka…
Letošní MS ve fotbale mne zaujalo profesně v kontextu s mimořádně náročnými podmínkami, danými počtem zápasů, náročností prostředí a lokalitami konání zápasů. Zmiňuji to v dalším textu. Finále mezi Španělskem a Argentinou jsem si ujít nenechal. To, co jsem viděl, mne šokovalo. Nebyla to kopaná. Argentina zapomněla, co to je „tah na branku“. Neměla šanci. Tvůrčí hru nahradila okopávaná, sportovní etika a fair play se ztratila z trávníku. Fotbal býval a většinou stále je technickou a kombinační hrou, ale také demonstrací pohybového umění a elegance. To se ze hry vytrácí. Dnes je to drsná, fyzicky náročná záležitost, která se diplomaticky popisuje jako „kontaktní sport“. Jenomže co předváděla Argentina? Červená karta Enza Fernándeze po druhé žluté kartě ve 90.+3. minutě zápasu. Divoký závěr korunovala přímá červená karta pro Leandra Paredese, který po odpískání vyvolal hromadnou potyčku napadením španělských hráčů.
Zkusme najít příčiny kolapsu a herní brutality hráčů Argentiny. Pošlete mi svoje postřehy!
Obligátní výmluva? Únava z náročného programu. Moje zkušenosti s profesionálními sportovci nabízejí možnost vlivu rezerv ve fyzické přípravě. Diskutuje se o nepříznivém působení cestování a akutních klimatických změn v místě konání finále MS. Ozývají se hlasy, která přičítají brutální styl hry extrémní únavě a tlaku na psychiku hráčů, od nichž národ, experti i svět očekávali další zlatou. Problém vidím v tom, že Argentina nepůsobila od začátku tak suverénně, jak se očekávalo. A uvědomovala si to. To je úděl jasného favorita. Šok nastal z hrozby vyřazení outsiderem Kapverdami, pokračovalo to v semifinále proti Anglií. Já bych to uzavřel takto: hráčům Argentiny kleslo sebevědomí v důsledku šoku ze zápasu s Kapverdami a v semifinále toho měli fyzicky a psychicky „plné zuby“. Nebýt Messiho a brankáře Martíneze ve finálovém zápase, dopadlo to ještě hůř. Hlavní příčina podle mne? Enormní tlak, vyvolaný očekáváním dalšího titulu.
Sportovní bohové?
Osobnosti světového sportu jsou svým způsobem opravdu jako sportovní bohové (to není pojem, který jsem vymyslel já). Fotbalový bůh Lionel Messi proti kolektivu fotbalových umělců v čele s neuvěřitelným mladíkem jménem Lamine Yamal. Ten se stal dalším bohem, protože získal titul mistra světa necelý týden po 19. narozeninách. Na hřišti ve finále byli dva bozi, na každé straně jeden spolu se zoufalci z Argentiny s jejich manýry, hodnými ragby. Ale to už jsme si vysvětlili.
A jak to je s Messim? Nechybělo mnoho a opět na poslední chvíli udeřil. Pro miliony lidí nedotknutelná ikona, kterou jsem vnímal jako neuvěřitelně šikovnou šelmu, číhající na svůj okamžik. Fotbalista, který dokonale čte hru je tam, kde je šance. Nebo si ji sám vytvoří. Vychytrale využívá respekt hráčů na hřišti i rozhodčích. Hypnotizuje a ovládá nejenom míč, ale také mysl soupeřů. Realita dnešní doby? Ani fotbalová magie génia nedokáže zamaskovat fakt, že se nejenom fotbal, ale celý současný sport stává gladiátorstvím. Z fotbalových trávníků se vytrácí lidskost a elegance, zbyde jen biologický stroj, naprogramovaný na destrukci soupeře za každou cenu. Jako fyziolog dobře vím, že lidské tělo má limity. Totéž však platí o psychice! Finále MS mi připomenulo, že etika profesionálního sportu prohrává. Šíří se agresivita, intolerance, v případě střetu národních týmů možná dokonce nenávist.
Paralela světového fotbalu s dalšími profesionálními sporty?
Když se na fotbalové hřiště dívám očima vědce, který strávil dvě dekády zkoumáním fyzických limitů lidského těla, hodnocením jeho reakce na zátěž a vymýšlením a optimalizací regeneračních postupů, také ve světovém fotbalu vidím kategorické změny. Hra je nesmírně fyzicky náročná v důsledku neustálých fyzických potyček. Hru neurčuje pohybová dovednost, souhra a taktika, ovládne ji ten, kdo má navrch při neustálých fyzických soubojích. V případě světového finále byly na hřišti dvě zcela odlišné entity. Na jedné straně sbor fotbalových umělců, proti němu tým fyzických destruktorů.
Neskutečně fyzicky i psychicky náročné mistrovství mne inspirovalo k zamyšlení nad temným zákulisím profesionálního sportu. Víte, o čem mluvím, protože neustále tiskem probleskávají aféry dopujících sportovců. V době mého působení ve špičkovém sportu (tehdy se říkalo „vrcholový“, protože sportovci byli placení státem) jsem odolal tlaku funkcionářů na moji „spoluúčast“ v řízeném dopingu. Nikdy jsem nepodlehl, přesto (nebo právě proto) mne akceptovali všichni sportovci, s nimiž jsem pracoval. A proč to píšu?
Současný svět profesionálního sportu začíná být velmi specifická oblast nejenom po stránce aplikace specifických technik, používaných ke zvýšení fyziologických parametrů a jejich limitů. Dominují především v případě silniční cyklistiky (viz současně probíhající Tour de France), běžeckém lyžování a „dlouhém“ (neolympijském) triatlonu. V případě silniční cyklistiky a bojových sportů nejde jen o zdraví, jde totiž o život. Dovolím si to uzavřít takto:
1. Profesionální fotbal, další druhy her, sjezdové lyžování, jsou fyzicky náročné a přitom hrozí vážné zranění. Ale přece jenom většinou nejde o život.
2. Profesionální sport je povolání (zaměstnání), v němž to funguje stejně jako v jiném podnikání. Jde o osobní schopnosti, pracovní nasazení, vytrvalost, konkurenceschopnost, ostré lokty, invenci.
3. Specifickou okolností „zaměstnání“ profesionálního sportovce je existence dopingové kontroly. Bez varování, naopak, jde o „přepadení“. Kromě toho kontrolní orgány řeší případy „nejistého pohlaví“. A tím to nekončí! Objevila se nařízení pro přenosy a fotodokumentaci sportovních soutěží, zakazujících „choulostivé záběry“ sportovkyň. V době, kdy se dámy V.I.P. předvádějí veřejnosti a médiím prakticky nahé?
Jako vědec vím, že genetické predispozice jsou klíčové a přitom neúprosné. Lidský organismus má fyzické i mentální limity. Chápu lidskoprávní rovinu ale cítím, že likvidujeme férovost a smysl ženských kategorií. Ženy nemohou soutěžit s někým, kdo má svalovou architekturu a kapacitu plic nastavenou mužským chromozomálním základem. Teoreticky stačí, když některá sportovkyně opakovaně, byť třeba jen mírně výkonnostně převyšuje soupeřky, aby se stala objektem podezření a „terčem“ dopingových komisařů.
Tohle v běžném konkurenčním podnikatelském prostředí neexistuje. Když vám docházejí baterky, sáhnete k lékům, včetně těch návykových. Takže? Stále se zvyšující nároky na výkonnost, přitom nutnost zvyšování intenzity i frekvence výkonů, to vše znamená chronické přetěžování a z něj plynoucí rizika. Když sportovci (-kyni) docházejí síly, začne myslet na to, jak tomu zabránit. Permanentně na to myslí trenéři a realizační tým. Existují, řekněme „pololegální“, ale skrytě akceptované laboratorní techniky. Jako zkušený insider vím, že kontroly se dají zneužít a obcházet. Moderní doping dávno není o „sypání anabolik“, ale sofistikovaná hra laboratoří, kde se zakázané látky schovávají za terapeutické výjimky. Můžeme si myslet, že systém netrestá ty, kteří dopují, ale ty, kteří nemají peníze na to, aby tuto činnost legalizovali nebo utajili.
Kam dál?
Vrcholový (nyní „profesionální“) sport se ocitl mimo normu. Nevidím světlo na konci tunelu. Některé sportovní soutěže jsou na úrovni gladiátorských zápasů, někdy až na hraně přežití (horolezectví a zápasy MMA). Původní idea Olympijských her dávno vzala za své. Veřejnost žádá drama včetně osobních tragédií slavných sportovců. S tím nic neuděláme. To je realita.
