Článek
Životní standard, tradice v nové formě
Dovolená? Výdaje, komplikace po cestě i po příjezdu. Nezvyklá rodinná koexistence, neshody, riziko úrazu, infekční nemoci. Program? Hlavně fotodokumentace pohody a luxusu na sociálních sítích. Dohromady víc stresu než zábavy. Proč se na dovolené lidé chovají jako reportéři? Z biologického a sociologického hlediska je to čistý boj o místo na slunci. Sdílením prožitků luxusu vysíláme zprávu o své výjimečnosti. Na druhé straně sítě je na příjmu jedinec, v němž naše fotky vyvolávají závist a pocit vlastního selhání.
Jak přežít rodinný dorost
Kdysi jsem rodinné dovolené také provozoval. Nic jiného nás nenapadlo. Byli jsme mladí. Ve druhém vztahu jsem přesedlal na letní prázdniny stylem sám s malou dcerkou a naše krátké výlety v průběhu roku. Fungovalo nám to skvěle, ale jen do věku deseti let. A to se opakovalo i potřetí. Prostě od toho věku (počínající puberta) je to s tátou přestane bavit. Nevím, jaké to je s kluky, ale doneslo se mi, že rodinná dovolená s puberťáky je riziková záležitost. Já to nezažil, ale absolvoval jsem dovolenou s dětmi naposledy s přítelkyní a jejími dvěma dětmi – párečkem inteligentních, ale chováním trochu nestandardních jedinců. Zápletka byla v tom, že s námi jely i moje dvě vnoučata. Také „páreček“. To nás zachránilo. Někdy to bylo náročné, ale všichni jsme přežili. V pokročilém věku na to vzpomínám s nadhledem. V pohodě.
Moje dovolená? Mám dovolenou, kdy chci. Vlastně pořád. To je vysvětlení, proč píšu. Hodně a často. Blog. Nikoliv stížnosti na sousedy. Jezdím na krátké výlety. Motorku jsem před pár lety pověsil na hřebík. Jistota je jistota. Abych nezapomněl na ty výlety. Ty jsou už jen po Jižních Čechách, kde bydlím. Miluju Třeboň a Český Krumlov – dvě blízká města. Jsou to dva rozdílné světy.
Třeboň lázeňská a dovolenková, Český Krumlov atrakce pro exotické turisty, ale také město umění. Miluju galerie, v Krumlově tu Egona Schieleho.
Třeboň je známá nejenom zámkem, ale také třemi galeriemi! Turisty nezajímají. Na rozdíl od místních trhů. Dokonce je tu jeden víkend Street food festival. Jezdí do ní především našinci. Samý „jednorázový“ cyklista, cyklistka a cyklisťátko. Atmosféra o prázdninách? Fakt hustá. Plné město dovolenkářů, samozřejmě především v centru. Potkávám lidi, kteří jsou z dovolené vykolejení a nervózní. Nelze se divit. Rodinky se musí držet pohromadě, děti zlobí, protože se nudí. Zámky a hrady je nezajímají, chtějí si hrát. Ostatně, rodiče památky vlastně také nezajímají. Závěr? Je to jen drahé zabíjení času.
Nesmím zapomenout na letní třeboňský víkendový Street Food festival. Mne to zajímá, protože jsem profesionál ve výživě. Rozhodně ne proto, abych si dal něco smažené a předraženého. Jsem profesně postižený pozorováním, co česká veřejnost „papá“. Použil jsem ten výraz záměrně. Pro odlehčení toho, co je tam k vidění. Pro odborníka je to smutný zážitek. Vždy mi to připomene realitu stravování českého národa. A ta nevypadá dobře. Kéž by to byl jen jednorázový prázdninový úlet.
A teď střih: Krumlovský paradox. Město je totiž plné „virtuálních cestovatelů“. Vysvětlím. V létě invaze vrcholí. Stálí obyvatelé Jižních Čech se městu v tomto období vyhýbají. Pro mne je to neuvěřitelný a poučný zážitek. Překvapivě pozitivní, navzdory davům. Potkáte tu převážně asijské turisty (Japonce, Korejce, Thajce). Jsou velmi milí a slušní. Když je míjím, usmívám se pod fousy. Naučil jsem se to, protože permanentně naštvaní Češi mi lezou na nervy a úsměv funguje magicky. Oni, pokud si mne stihnout všimnout od foťáků a mobilů, často dokonce pozdraví. Mají totiž přirozenou úctu k seniorům.
Ti turisté jsou z Krumlova úplně mimo. Jenomže oni se nepohybují v realitě. Pouze fotí, chovají se jak posedlí. Nemohou vnímat prostředí ani atmosféru vlastníma očima, tím méně hlavou. Oni cestují po Krumlově až po návratu domů, když si prohlížejí fotodokumentaci.
Teď se mne zeptejte, jak se mám, nejenom jak a co si užívám. Přiznám se, že si užívám nejen ty výlety, ale také záchvěvy závisti. Proč? Musím se odhalit. V aktivním životě jsem byl úspěšný, mediálně známý a dobře jsem vydělával. Vždy jsem měl pěkná auta (nikoliv luxusní, to nemám rád). Neměl jsem je proto, abych se mohl vytahovat. Prostě mne auta baví. Dost jsem jich vystřídal. Už před dvaceti lety jsem měl první SUV a po něm další dvě. Dnes mi stačí malé, šikovné auto. Když vidím, jací jedinci si dnes vozí zadky v obřích SUV, někdy cítím závist. Navzdory tomu, že takové auto už nechci a nepotřebuji.
Život? Divadlo bez diváků. Herci hrají grotesku jen pro sebe. Něco jako „Partička“. Kolektivní vědomí lidstva se změnilo v divadelní sál. Všichni hrají hlavní roli, ale v hledišti nikdo nesedí. Život se smrsknul na vydělávání peněz a zírání do mobilů. Neumíme se uvolnit ani prožít netradiční zážitky bez toho, aniž bychom je okamžitě neproměnili v digitální měnu.
Tak co je realita? Stále více lidí, včetně seniorů, propadá netolismu (závislosti na mobilech a sítích). Proč už všichni tuto hru na štěstí hrajeme? Je to snobství poháněné podvědomím. Výroba kýčovitých fotek slouží jako obranný mechanismus proti realitě a frustraci. Je to podvod na sobě samém.
Mohu vám něco doporučit? Až budete na dovolené tvořit další sérii usměvavých autoportrétů a naaranžovaných rodinných momentek, zkuste se na vteřinu zastavit a zamyslet: Chci ten moment opravdu prožít, nebo jen naštvat sledující na síti? Možná nakonec zjistíte, že ta nejkrásnější panoramata jsou ta, která si pamatuje jen vaše vlastní hlava.
