Článek
Sport je zdravý. Dokud není profesionální
V tom případě je to náročné povolání podobně jako herectví. Jenže v něm jde – na rozdíl umění – o zdraví, někdy dokonce teče skutečná krev. Otázkou zůstává, zda někdy téměř nepřekonatelné světové rekordy, staré desítky let, jsou důkazem, že se mezi občas narodí „supermani a supermanky“. Často také jde o výjimečné osobnosti, některé z nich ve všech směrech, což je taktní připomínka způsobu života mnohých extravagantních sportovců.
Důvod jejich slávy? Jsou výjimeční, ale především – JSOU VIDĚT. Můžete je sledovat dostatečně dlouho na to, aby ve vás jejich výkon i jejich život vyvolal emoce a dojmy. Jenže tady narážíme na kámen úrazu moderního sportovního byznysu. Aby profesionální sport všech kategorií (!) přežil, musí nabídnout show. To znamená, že výkon musí být zajímavý na pohled a bohatý na pocity pro ty, kteří se dívají. Není to jen moderní atrakce bojových sportů, ale i mnoho dalších sportovních odvětví. Ty, které nejsou atraktivní pro veřejnost musí zcela změnit svoji podstatu a pravidla, aby dokázala konkurovat velkým kolektivním hrám.
Nuda na krajnici silnice, potom pár vteřin zážitek?
K čemu je osobně přítomnému divákovi maraton, sportovní chůze nebo běh na lyžích na 50 či dokonce 80 kilometrů? Dobře, jde o lidskou touhu překonat další meze. Ale pro diváka? Proč trávit hodiny u obrazovky sledováním na první pohled neměnného výkonu na silnici či běžecké trati: Každý raději přepnete na biatlon, kde každá střela dramaticky mění pořadí
Nebo silniční cyklistika? Média jsou plná zpráv a reportáží ze Světové série závodů. Tak proč utrácet peníze za cestu ke krajnici na Tour de France? Peloton se kolem vás mihne během pěti vteřin. Nemáte šanci vyhodnotit, co jste viděli, a už vůbec netušíte, jak to dopadne. Jak by ty bláznivé fanoušky, ohrožující bezpečnost i životy závodníků, ohodnotil psycholog? Podobný problém pro Formuli 1 nebo Rally Dakar. Vidíte jen záblesk monopostu nebo prach za kamionem, zbytek stejně sledujete na mobilu, případně pak vidíte pár momentek v televizi nebo se dočtete o aktuálních nehodách či dokonce tragédiích. Je tohle atraktivní zábava pro fanoušky? Sotva. A přesto......
Profesionální sportovci, především ti v kolektivních sportech, hlavně ve fotbale, basketbalu a americkém fotbalu a v tenisu, dokonce také v silniční cyklistice se už dávno stali hvězdami a současně protagonisty obřího byznysu. Jenže i v něm platí moje modifikovaná Darwinova teorie: přežije a bohatý je jen ten, kdo dokáže bavit. A to i mimo sportovní kolbiště.
Akce nebo zmar: Které sporty mají smysl v kontextu s jejich obrazem ve společnosti?
Budoucnost patří disciplínám, které divák dokáže sledovat od startu do cíle. V lehké atletice jsou divácky atraktivní disciplíny, trvající do několika minut. Ty, které může divák sledovat celé. .
Kontrasty mluví jasně:
- Silniční cyklistika vs. cyklokros: Hodiny čekání v prachu a dešti u silnice versus hodinová intenzivní bitva na přehledném okruhu, plném bláta a provázená dramatickými pády.
- Dlouhé běhy na lyžích vs. městské sprinty horských kol: Nekonečné kilometry osamoceného sněhu v lese versus dynamická show na umělém sněhu přímo v centrech měst.
Není divu, že klasičtí běžci na lyžích utíkají k biatlonu. Pochopili to, co konzervativní sportovní funkcionáři odmítají vidět. Pokud sport nedokáže doručit rychlou akci a emoce, divák ho vymaže ze svého zájmu. Protože platí, že show must go on!
Příklad tenisu: Jak si jako laik představuji reformu tenisu?
Problém je s trváním tenisových zápasů především v případě mužů. Když je řeč o nutnosti zkracování doby trvání a dynamice, je tenis ukázkovým příkladem.
- Smíšená čtyřhra: Dnes je zkrácená „na doraz“. Už to není zápas o život, ale skvělá atrakce pro diváky. Když vidíte, že se jí dnes účastní absolutní světové špičky včetně Djokoviče a Sabalenkové, je to skvělá atrakce. To beru.
- Ženský singl: Po fyzické stránce udělal neuvěřitelný pokrok. Na hráčky je hezký pohled a divák si užije i výbuchy emocí, což je také pro média klíčové. Problém mám s délkou utkání. Mnohé zápasy se neúnosně táhnou. Tenistky jsou dnes schopné výměn dvacetkrát přes síť. Klasické pinkání, dnes ovšem mimořádně vyčerpávající fyzicky. Co s tím? Omezit časově!–Ale jak? To já neumím a nechci formulovat, to by bylo směšné.
- Debl žen: Ten preferují především hráčky, které nemají ambice na špičku v singlu a ty, které jsou věkově za zenitem a nedokáží tenis opustit. Psycholog by vám vysvětlil přířiny. Některé zkušené tenistky jsou schopné současně hrát singl i debl, když je jim jasné, že v singlu brzy vypadnou. Mezi námi – musí si vydělávat. Živí svůj realizační tým a platí daně!
Zákulisí bez iluzí: Dvacet let mezi profíky
Musím vysvětlit svoji roli v kulisách profesionálního sportu v letech 1975–1995. Fakt, že jsem byl členem řady realizačních reprezentačních týmů neznamenal intenzivní, stálou osobní účast v přípravě nebo při soutěžích. Byl jsem „kontrolorem“ fyziologických a biochemických důsledků zátěže a tudíž nikoliv nonstop součástí přípravy a soutěží.
Nemohl jsem proniknout do hloubky mezilidských vztahů ve sportovních týmech ani v těch realizačních. Nepletl jsem se do diskusí a zásadně jsem neposkytoval svoje „dojmy“ o sportovcích trenérům. Spíše jsem pomáhal jednotlivcům v případě, kdy jsem zjistil nějaké nesrovnalosti v jejich reakcích na zátěž. Už jsem v jiném článku připomenul, že jsem NIKDY nejel v podávání nebo dokonce řízení dopingu. Možná také právě proto jsem neměl s žádnými sportovci ani trenéry konflikty. Vždy jsem se jim snažil pomáhat. Oni to oceňovali.
Bizár? Inu, mnozí z těch sportovců byli specifickými osobnostmi. V kontextu s tím, že jsem byl jedním z mála „otců a matek“ zakladatelek české sportovní výživy, jsem se někdy na soustředěních nestačil divit, co se tam konzumuje. Vzpomínám si na svoji účast v doprovodu reprezentačního týmu při závodech cyklistů Tour de Méditerranée. Celý peloton se stravoval společně, ale v hotelu na pokojích se začalo „pořádně jíst“ – z tašek se vytáhly hlavně trvanlivé sladkosti a uherák. Dnes už je to samozřejmě všechno jinak. Kompletně profesionalizované.
Moje osobní vzpomínky souvisí s mojí povahou a tím, že jsem se pohyboval výhradně mezi muži. Nejsem přehnaně emotivní ani agresivní, naopak, bodoval jsem upřímným zájmem o každého sportovce i tým. Pomáhal jsem, i když jsem v první fázi nebyl o pomoc žádán. Proto jsem do kolektivu dobře zapadl.
To neznamenalo, že bych se sportovci po večerech tajně pil pivo a hrál mariáš. Volný čas jsem trávil s ostatními členy realizačního týmu. Byli jsme kamarádi! Vzpomínám na to s láskou. Za těch dvacet let jsem se nesetkal se sportovcem, který by byl gamblerem. A to jsem s nimi jezdil také na dlouhá soustředění. Něco jiného byli někteří čeští profesionálové v zahraničí.
Chápu, že nejblíže k flámování a gamblingu mají fotbalisté v bohatých zahraničních klubech. V médiích rezonuje příběh Jaromíra Jágra, což zmiňuji s plným respektem k jeho osobnosti, úspěchům a současnosti. Na druhé straně barikády byl Dominik Hašek. S ním jsem se setkával osobně, protože jsem pro něj vytvořil receptury dvou funkčních nápojů (nikoliv energetických). Když na to vzpomínám, musí „skromně“ říci, že jsem tím předběhl dobu.
Lidská vzpomínka na závěr
Nikdy jsem nezažil zcela zničeného, poraženého sportovce, který by musel i v tomto stavu dělat machra nebo show pro reportéry. Možná jen jednou – v případě cyklokrosaře Radomíra Šimůnka seniora. Té situace jsem si všimnul, protože jsme si spolu rozuměli lidsky.
Zdroje: Základním zdrojem je definice od vládní národní agentury NSA a definice profesionálního sportovce. Organizace LABA definuje vztahy managementu a etiky sportu. V nakl. C.H.Beck vyšla publikace Právní postavení profesionálních sportovců a profesionální sportovní smlouvy.
