Článek
Úvod
Všeho moc, včetně článků na jedno téma, škodí.
Slibuji, že s tím na nějakou dobu končím.
Téma
Tentokrát jsem inspirován osobností profesora Cyrila Höschla, psychiatra, zakladatele Národního ústavu duševního zdraví. Profesor je autorem knihy „Tak o co jde?“ (MF 2023). Profesor je ročník 1949.
Pokusím se o pochopení a interpretaci jedné z deseti kapitol knihy, která má trefný název: Naše společnost už není pro starý.
Následující text bude strukturován takto (tomu je přiřazen typ písma):
A/ Myšlenky profesora
B/ Citát z knihy nebo od autora článku
C/ Připomínka autora článku
Nejprve slova profesora Höschla
Doporučuji najít si na stáří (včas) náhradní program, pokud možno lepší než pletací jehlice (a křížovky)
A1/ Pohled na realitu současného života? Vývoj technologií, financí a politiky přesahuje hranice pochopení a jejich případného využití seniory.
B1/ Nikdy není tak špatně, aby se s tím nedalo něco dělat.
C1/ Cynická poznámka z mé strany? Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.
A2/ Už jen práce s chytrým mobilem (placení mobilem či chytrými hodinkami) a počítačem, nutnost použití řady hesel, elektronická komunikace s institucemi, změny „pravidel“, vyhrožování pokutami, zvýšením a zaváděním dalších daní. V důsledku toho (a dalších okolností) mnoho seniorů dojde do stavu, kdy se ocitá mimo hru.
B2/ Strach ze ztráty „něčeho“ je větší než radost z původního zisku.
B3/ Ani snaha některých seniorů, podporovaná různými vzdělávacími institucemi (například University 3.věku = U3V) nemůže zaručit dosažení stavu, kdy se jim daří „držet krok“. Nemluvě o těch, kteří nemají snahu se trochu přizpůsobit.
A3/ Všechno, co se děje, má svoji pozitivní i negativní stránku. Prognostika selhává z důvodu nemožnosti předvídat důsledky vlivu všech okolností a událostí.
B3/ Vlastní zaujatost (neobjektivitu) nevnímáme, tu vidíme jen u ostatních
C3/ Nic se nesmí přehánět a záměrně dramatizovat s cílem „za každou cenu zaujmout veřejnost“.
A4/ Prodlužuje se věk dožití. Výsledkem jsou rozevírající se nůžky způsobu života mladých a starších a starých lidí. Děti v pubertě už nechápou ani vlastní rodiče. Důsledkem je růst vzájemného nepochopení.
B4/ Nechceme znát pravdu! Tomu se říká „pštrosí politika“. Ta nás ve většině případů chrání před mentálním kolapsem. Kdybychom ji znali (kompletně), svět by se zastavil.
C4/ Vzájemně si odporující informace vyvolají zmatek v hlavě mladým i starým. Psychické problémy, postihující především mládež a seniory, jsou důkazem. Nepomáhá ani propagace života stylem „tady a teď“, která tvrdí, že minulost nezměníš a bývalé chyby asi nenapravíš a do budoucnosti nevidíš. Především ji nevytvoříš k obrazu svému. Stále výrazněji se uplatňují doporučení nehas, co tě nepálí a po mně potopa.
A5/ Ve společnosti roste cynismus, vyvolaný adaptací na špatné zprávy. Také je to projev syndromu vyhoření. Stává se to především tzv. pomáhajícím profesím.
B5/ Příliš se v sobě nehrabejte, riskujete, že přijdete na věci, které o sobě vědět nechcete.
C5/ Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že existuje odolnost proti vyhoření. Dvacet let jsem pracoval jako odborník ve vrcholovém sportu, povolání jsem změnil poté, co jsem zkusil podnikání , to se moc nepovedlo, a potom (změna je život) jsem zakotvil na 10 let jako supervizor poraden pro výživu (pomáhající profese), kdy mi hlavou prošlo 10 tisíc klientských anamnéz. Zvládl jsem to bez syndromu vyhoření. Důkaz, že k němu nemusí dojít u jedinců, kteří jsou trvale motivovaní k psychicky náročné práci - a práce je baví.
A6/ Největší nebezpečí tkví v nástupu totalitní ideologie s cenzurou a nutností jedné, údajně pokrokové ideologie, a naopak sankcemi těch, kteří propagují odlišný systém.
B6/ Dáme spíše na autority (tedy také diktátory) než na důkazy.
C6/ Největší rizika podle mne spočívají v tom, že člověk se povahově nezměnil, skrývá se v něm zlo a agrese, touha po moci a po blahobytu za každou cenu. To nejhorší? Světu vládnou psychopati, sdružení do – nazvu to odlehčeně – společenství vlastníků. Jsme jen různě pracovité ovce.
A7/ Strach a úzkost? Strach je vrozená emoce, zachraňující život. Nastává při očekávání rizikové události. Úzkost je emoce, vyvolaná dlouhodobou nejistotou toho, co bude. Mozek umí pracovat jen s příčinou a následkem, tzv. kauzalitou. Když ji nenachází, vzniká úzkost a mozek se pokouší tomu zabránit usilovnou tvorbou kauzality. Většinou za každou cenu. Tím však dochází ke vzniku bludů a konspiračních teorií.
B7/ Úzkost si můžeme snižovat přísunem informací, proto je tolik vyhledáváme. Když něco známe, úzkost zmizí.
C7/ Rádi bychom viděli svět v podobě dle vlastní představy. Něco, co se podobá ráji. Církev to tak prezentuje: život je těžký, je to jen předehra k posmrtnému životu, který se odehraje buď v pekle nebo v ráji podle toho, zda jsme zlobili (porušovali desatero) nebo byli hodní (nebo platili desátky).
A8/ Rozdílné názory - ano, nebo ne? Ano, bez svobody názoru by nastal svět autoritativních pravd. Pohybujeme se mezi Skyllou rozhádanosti a Charybdou autoritativních sdělení, která nám jsou vnucována jako svaté pravdy, o jejichž platnosti nesmíme přemýšlet.
B8/ V naší zemi je dobrým zvykem, že každý má vlastní názor (ten jedině správný). Navzdory tomu se (zatím) nepereme (teď už ani v hospodách, že), nechceme přijít o bytí stylem smrádeček, ale teplíčko.
C8/ Myslím, že je čas prožívat realitu bez nadměrných emocí a až poté, co použijeme rozum k vyhodnocení situace. Problém je v tom, že konečné rozhodnutí udělá někdo, kdo se rozumem, porozuměním a empatií rozhodně neřídí.
