Článek
ÚVOD
Motto: Stále mít naději a trochu víry
Moje neosobní kontakty se slavnými psychiatry a setkání s vírou a nadějí
Musím začít, i když to na první pohled vypadá nadutě, připomínkou mé osoby (nikoliv ve smyslu osobnosti).
Proč všichni ti psychiatři? Protože náhoda neexistuje? Opravdu nejsem (a nikdy jsem nebyl) v péči psychiatrů, psychologů, laických psychoterapeutů, dokonce ani lifecoachů. Zatím nejsem ani v domácí péči. Připomínám to, protože dlouhověkost je jedním ze zaručených způsobů, jak se k tomuto stavu dopracovat. Intenzivně pracuji na prevenci. Ale o tom později. Stáří je totiž také možnost využít ho k „doplnění vzdělání“.
Začnu vzpomínkou laika na prof. MUDr. Cyrila Höschla. Vlastně ani ne tak vzpomínkou jako okolnostmi, provázejícími mé neosobní setkání s ním relativně nedávno, kdy ještě žil. Ano, tušíte správně, prostřednictvím sítí, konkrétně youtube. Mám totiž jednu specifickou vlastnost, která se v plné síle projevila až na stará kolena poté, co jsem utrpěl a přežil život ohrožující úraz, který se netýkal mé hlavy. Tou vlastností je zvídavost!
Opět musím upřesnit. Zvídavost nerovná se vlezlá zvědavost! Zvídavost dodává člověku inspiraci ke zkoumání a k zamyšlení nad okolnostmi života, nad lidmi a jejich jednáním, nad tím, co je principem lidství, co jsou osobnost, charakter, povaha a skutky.
Zajímavé je, že mne podobné myšlenky potkaly teprve nedávno, když odešel klinický psycholog prof. PhDr. Radek Ptáček. Osobnost o generaci mladší než prof. Höschl. Tím moje neosobní setkání s odborníky, kterými shodou okolností vždy byli profesoři, neskončila. Dalším byl (opakovaně) prof. MUDr. Jiří Horáček, ale to mi asi nebylo dost, protože párkrát jsem se v poslední době „setkal“ také s dalším psychiatrem, prof. MUDr. Jaroslavem Kašparů. Jeho jméno vám možná nedávno připomenul článek (interview) v magazínu Téma č.16/2025.
Psychiatři, a vždy profesoři?
To nemůže být náhoda. Inu, Česko je bohaté na tituly, včetně profesorů. Není to nějaká moje osobní libůstka, sledovat jen profesory. Já vlastně nevím, proč je sleduji až v posledních měsících. Možná že podvědomým motivem je studium principů života člověka a existence lidstva. Dokonce jsem v uvedeném kontextu „sklouzl a nakonec uklouzl“ na tématech anti-ageing a longevity. Donutilo mne to přemýšlet o životě a smrti, smyslu žití a životních cílech. Uklouzl jsem, protože jsem nepochopil usilovnou snahu několika vědců „dotáhnout lidstvo“ k průměrnému věku dožití 150 let v dobrém zdravotním stavu. Možná jsem se tím zabýval podvědomě proto, že chci objevit ve vědeckých pramenech možnosti prodloužení relativně zdravého stáří a trvající aktivity. Je to v mém věku snaha „na poslední chvíli“. Ale uznejte, že když hlava funguje a zdraví není v kritickém stavu, tak je času na přemýšlení a studium dost. Také na psaní!
Výsledkem jsou moje články, jejichž obsah se vždy nějak váže k životu, lidské existenci, charakterům a osudům, včetně vlastního. Nabízí se porovnání s osudy mnoha dalších z nás, které čtu na internetu nebo v kvalitních magazínech. Do toho se mi míchá věda všeho druhu. Jedním z důsledků mých exkurzí do chytrých hlav psychiatrů je pocit ohrožení nejenom vlastní hlavy, ale především duševního stavu generací Z a Alfa. Už jsem o nich psal v několika svých článcích zde na Seznam Médium, tak nebudu zdržovat.
Jen krátké, o to důležitější připomenutí fakt
Všichni jmenovaní profesoři se jednohlasně shodli na jednom tématu, který se stává vážným problémem. Je jím rostoucí zátěž psychiky mladých lidí. Dokonce už počínaje batolaty. Tím jakási nebezpečí, hrozící lidstvu, nekončí.
Například mne šokuje zjištění, kolik nešťastných osudů, fatálních nebo kritických životních událostí potkává celebrity a veřejně známé osobnosti. Jistě, víme o nich, protože informace jsou výsledkem neetického působení bulváru. Je jasné, že tragédie se týkají stovek (desetitisíců?) veřejnosti neznámých spoluobčanů. Stačí si projít na internetu seznam nadací (příklady: Centrum Paraple, Světluška, Naše dítě, nadace Terezy Maxové a mnoho dalších).
Lidé = lidstvo. Asi nikdy nepochopím, proč se stále hraje o existenci.
Přitom se opravdu snažím! Kazí mi to osobnosti, které rozhodně ideální atributy humanismu nesplňují, naopak. Vlastně to platí i v minulém čísle. Také jsem si uvědomil, že lidské charaktery jsou, slušně řečeno, rozmanité. Dokonce se mi nedaří vyhnout analýze vlastní osoby (osobnosti). Měl jsem a mám problém sám se sebou. Netuším totiž, kdo ve skutečnosti byli mí rodiče, protože jsem je nikdy moc nezajímal. Jen rušivý vliv mé existence na jejich život. V jejich prospěch mluví jejich osobní velmi pohnuté životy a osudy. Rázem jsme u trans generačního přenosu traumat. Tuším, že cosi negativního ze svých osobních i zděděných traumat do mne vložili. Jenomže tady nejde o moje traumata, ale o budoucí traumata současných mladých generací!
Moji zpověď a sebekritiku nechápejte jako pokus o katarzi, tedy zpověď, i když cílem je rozhřešení. Ale to může být také v podobě „odpustím sám sobě, protože jinak nelze žít“. Děti tohle nedokážou, skončí sebeobviňováním! Ani sebezpytování mne nedonutilo k pochopení jednání spoluobčanů, kteří se chovají asociálně. Přemýšlím, kde se to zlo v nich vzalo a jaký pro něj mají motiv. Možná ho nemají, je to vliv a důsledek traumat.
Zpět k naději a troše pozitivismu
Přestože úmrtí papeže pozitivum rozhodně není, mnozí filosofové by připomenuli fakt, že staré umírá, nové se rodí a nabízí šanci k pozitivním změnám. Moje skeptická realistická povaha mi našeptává „to se teprve uvidí a kdoví jestli to nebude změna k horšímu, že?“
Osobní prohlášení? Nejsem věřící. Teď to však musím upřesnit, motivován zvláštními osobními zážitky, k nimž došlo pouhý jeden den po skonu Svatého otce Františka. Budu vám vyprávět osobní zážitky potvrzující, že nic není náhoda a všechno souvisí se vším, ale nejenom to. Možná je v každém z nás skrytá víra.
Včera nákup v supermarketu. Běžná věc Náhle něco (vlastně někdo) upoutalo moji pozornost. U pokladny dvě překvapivě mladé řádové sestry, celé v bílém. Osmělil jsem se, protože vím, že když starý muž osloví mladé ženy, byť ony v církevním rouchu, vypadá to jako obtěžování. Vyrušení vzaly v pohodě a s klidem. To, co jsem se dověděl mne velmi překvapilo. Dvě řádové sestry, Španělky, v Globusu? To je neuvěřitelná náhoda. Prohodili jsme pár slov. Nedalo mi to, podařilo se mi dohledat, co u nás dělají. Překvapení? Nikoliv ošetřovatelky, ani v nějakém klášteře, učí španělštinu na církevním gymnáziu v Českých Budějovicích!
Kladu si otázku: když náhody neexistují, tak co to bylo? Proč jsem je potkal v tento konkrétní den?
Při návratu jsme se v domě potkali s mladým hokejistou a poprvé dali krátkou řeč. Léta jsem pracoval (i) s hokejisty včetně reprezentace, stále mám v péči jednoho zahraničního juniorského reprezentanta. Překvapení na jeho straně. Další příjemná náhoda?
Během půl hodiny jednoho dne krátká setkání se třemi „nestandardními“ mladými lidmi. Přinejmenším zajímavé. Dnes 23. dubna jdu na akci Literatura žije! v rámci Týdnu knihy v Českých Budějovicích, pořádaném v kontextu se Světovým dnem knihy a autorských práv. Jak se říká, setkání intelektuálů. Nebudu se cítit jako nula, vždyť jsem napsal 22 vědecko-populárních publikací. Opravdu mám radost, že jsem se toho svátku (zase) dožil.
Něco (?) mi dodalo elán k dalšímu psaní, studiu a jiným činnostem, souvisejícím se životem. Řekněme třeba jaro a včerejší aktivní pohyb na čerstvém vzduchu. Fajn, ale to je u mne obvyklé. Než jsem potkal ty řádové sestry, stihnul jsem napsat článek na blog Seznam Médium s názvem „Rok 2025 a poté. Úmrtí papeže, imigrace, válečné konflikty a umělá inteligence“. Také dobrý pocit.
Náhody?
