Článek
Motiv? Kdy jindy se zamyslet nad současným životem než o Adventu. Už jsem se tady pokusil Vánoce připomenout jinak než recyklací banálních sentimentálních klišé. Nepodařilo se. Chápu. Na čtení není čas. Uspějí jen lidová moudra o současné politice a Ukrajině. Tak se zkusím nad životem zamyslet místo vás.
O životě tady a teď
Život, který nemá smysl, nemá smysl
Žít život, který nemá smysl, je frustrující. Je to zdroj psychických poruch, dokonce hraniční poruchy osobnosti. Je to důsledek stavu společnosti, genetiky, situace v rodině, stresu, závislostí. Prevencí je včas přemýšlet o tom, kdo jsem a co chci, abych byl. Sestavit si seznam cílů. Ten cíl by měl mít (nějaký) význam, měl by tedy mít smysl. Z uvedeného plyne: můj život bude mít smysl jen v případě, že už mám konkrétní cíl (-e).
Existuje prevence ztráty smyslu života? Co vy na to?
Být či nebýt šťastný je klíčový problém
Cílem života primárně nemůže být jen štěstí. Filosofické úvahy o obsahu pojmu štěstí nedojdou k cíli, jímž je definitivní definice. Štěstím může být dosažení cíle. Ale co potom? Nové cíle? Asi. To proto, že nemám-li cíl, můj život bude prázdný. Tak třeba? Dlouhé období života bez cíle poté, co jsem se stal úspěšným. To je cesta ke ztrátě identity.
Pro mnoho z nás je osobní smysl života nesmysl v očích ostatních.
Smyslem života je pokus o pochopení:
- obsahu a významu smyslu života
- smyslu existence jedince i lidstva
Historie potvrzuje marnost snahy pochopit výše uvedené. Mnohem komplikovanější jsou pokusy o objev smyslu existence Všeho (Vesmíru). Nebo mi možná něco neuniklo?
Důvod a význam existence (nějaké) víry. Nemusí se jednat pouze o náboženství. Víra předpokládá důvěru k tomu a čemu, v koho a v co věřím. Jedná-li se o osobu, lze to nazvat důvěrou. Důvěru může generovat výrazná osobnost. V negativním smyslu je to tzv. manipulátor. Je třeba se zamyslet nad rizikem, vzniklým „slepou vírou“. V souvislosti s důvěrou je třeba zvažovat riziko zklamání, což změní důvěru v nedůvěru. Život je plný zklamání. Problematické je doporučení vyhnout se mu tím, že nemám nereálná nebo dokonce žádná očekávání.
Víra je užitečná tím, že produkuje naději. Ztráta víry je ztrátou naděje. Beznaděj je frustrující, je to kritická situace.
Pro mnohé z nás je naděje skrytá v pochopení, že život je cesta ke zvolenému cíli. To je důkaz oprávněnosti tvrzení, že smyslem života je cesta. Cesta musí být motivována pokusem o dosažení předem zvoleného cíle.
Nemám-li cíl, je život bezcenný. Je to přežívání. V jakém věku, mentálním a fyzickém stavu a za jakých životních okolností je moudré formulovat osobní (životní) cíl(-e)? Zde to nebudu řešit. Další problém? Zvolit snadný nebo náročný cíl, případně cestu k němu rozdělit na etapy? Podmínka? Považuji za nutné zvolit si cíl bez zásahu vnějších vlivů, včetně tlaku rodičů a prarodičů nebo osob, s nimiž přicházím do častého kontaktu a jichž si vážím a jejichž autoritě a úspěšnosti důvěřuji. Diskuzi si zde netroufnu uvést. Nicméně člověk je tvor chybující, a tak se nabízí další otázka: Je rozumné cíle měnit, když zjistím, že těch původních se mi nedaří dosáhnout? Odpověď podle mého mínění? ANO. Často je to dokonce osudové rozhodnutí. Lze objektivně odpovědět na otázku, kolik procent jedinců z celého lidstva má konkrétní cíl a snaží se ho realizovat? Myslím, že odpověď nenajde ani super umělá inteligence. Tuším, že když ho najde, budeme zklamáni většinovou bezcílností života.
Ještě těžší otázka zní: v případě jedinců, kterým se daří na cestě k cíli nebo ho dosáhli, lze hovořit o tom, že nalezli smysl života a znamená to, že jsou šťastní? Kdo to ví, odpoví!
Člověk je tvor chybující. Často se při volbě směru cesty k cíli mýlí. Třeba proto, že cíl si vybral v časném, nezralém vývojovém stádiu nebo v nepříznivé osobní situaci. Co nastane, když mu v dospělosti, dokonce až ve stáří, dojde, že nezvolil správný cíl nebo se k němu vydal po nevhodné cestě? Co si o tom myslíte? Lze to nazvat „osvícením“ nebo naopak tragédií? Mám pocit, že to záleží na okolnostech a na typu osobnosti.
Víra a církve
Posláním všech církví je vytvořit v lidech VÍRU v existenci čehosi, co není hmotné. Ušlechtilým cílem je vložit do duší (nevědomí) věřících smysl života a generovat naději. Většina církví přitom doporučuje věřícím nepřemýšlet o „doktríně“ (smyslu víry) a slepě věřit. To lze nazvat sloganem „následovat svého pastýře“. Nevím, jak to vnímáte vy, ale mně to velmi připomíná stádo ovcí. Většina církví vyžaduje poslušnost a určuje pravidla života, což lze (většinou) považovat za základ nekonfliktního soužití. Všichni dobře víme, že specifickou vlastností lidstva je porušování pravidel slušného života a lidského soužití, ostatně také diktovaného církvemi. Stejně tak víme, že pravidla má každá církev jiná. To může být zdrojem konfliktu, viz církevní války. Ty jsou motivovány šířením „jediné správné víry“. Když se nad tím zamyslíme, když k náboženským a mocenským tendencím přidáme konflikty zájmových skupin o zdroje a nakonec konflikty interpersonální (mezi jedinci), dostáváme se k podstatě lidství – tím je neustálé riziko vzplanutí konfliktů. Moderní člověk za předpokladu průměrné inteligence a dostatečného intelektu začne mít dříve či později pochybnosti o obsahu církevního učení a ztratí „víru v imaginární entitu“, žádající bezmyšlenkovitou existenci a poslušnost.
Nikdo a nic není dokonalé. Bůh (bohové, duchovní vůdci apod.) zapomněli (nedokázali, nechtěli?) vložit člověku do softwaru (mozku a duše) bezvýhradní důvěru. To znamená zákaz přemýšlení o principech. Výsledkem je, že většina věřících celý život hřeší. Důsledky jsou evidentní, nemá smysl je tady popisovat, natož analyzovat. Co dalšího „nadřízení“ zapomněli naprogramovat? Empatii, upřímnost, neexistenci závisti a bezohlednosti a přetvářky. Na druhé straně, je to právě bezbřehá upřímnost, co je spouštěčem konfliktů. Samozřejmě by toho bylo víc, ale nepíšu knihu ani nehodlám vás čtenáře přesvědčovat o oprávněnosti a pravdivosti obsahu tohoto článku.
Jinými slovy, co člověk určitě není a co tedy způsobuje problémy? Společenský hmyz (včely a mnoho druhů mravenců). To je vzor kolektivního života. I když ani to neplatí absolutně, protože existují samotářské včely a vosy a také útoční mravenci a sršni.
Závěr? Nabízí se otázka: Co (už zase!) rozhodne o blízkém OSUDU lidstva? Nedokonalost lidského druhu, bezohlednost a chamtivost oligarchů a vládců, neschopnost domluvit se na spolupráci. A co ještě? Sociální sítě a příliš chytrá umělá inteligence. Ve hře je také „zásah vyšší moci“, ať už si pod tímto pojmem představíme každý něco jiného.
Máte po přečtení textu „zaděláno“ na zamyšlení,kdo jste, co se děje a co se stane v blízké budoucnosti? Mohu vám zatížit software (mozek) citáty? No řekněte, nejsou myšlenky a spekulace, uvedené výše:
1. Na hlavu 2. Zbytečná zátěž mozku 3. Pokus o upoutání pozornosti k autorovi těch myšlenek 4. Naivní pokus o „osvícení a nápravu hříšníků“, jehož cílem je záchrana lidstva 5. Varováním před blízkou budoucností, které tak jako tak nezabráníme
Život jsme si my, lidstvo, nevymysleli. Může za to nikým neřízená evoluce. Zatím. I když existují jakési teorie o cizím vlivu na vývoj moderního lidstva. Nikdo (zatím?) nemůže žít svůj život podle vlastních not (softwaru) (myšlenky autora článku)
Vysvětlení: Tedy, pokud neexistuje „úložiště duší“, což je princip, který připomíná, že potomek se narodí proto, že si svoje rodiče vybral. Proč? Aby prožil nový život a doučil se, co zanedbal nebo nestihl realizovat nebo aby byl potrestán za svoje hříchy, nebo proto, aby se naučil něco důležitého o životě a případně to naučil svoje nové současníky. Takový jedinec by dokonce mohl ovlivnil dějiny a osud lidstva. Jaký jiný smysl by měla mít reinkarnace?
Moudrost se tvoří poučením z chyb a jejich odstraněním (to už tady bylo tisíckrát)
Každý den je dar, kterému se říká přítomnost (ani tohle jsem asi nevymyslel)
Jde o to přežít, abychom mohli žít a učit se (zkouším si tuto myšlenku přivlastnit)
Život není o tom žít jen tím, co nám dělá radost a co milujeme. Takto bychom asi dlouho nepřežili (zkouším si tuto myšlenku přivlastnit)
Jediným cílem života není dělat dobro pro druhé (i když je to samo o sobě ušlechtilé) (zkouším si tuto myšlenku přivlastnit)
