Článek
Stojí tu přede mnou, chundelaté klubíčko, pozorně sleduje každý můj pohyb a odhaduje, kam vykročím a co mám v plánu. Moje věrná průvodkyně časem dobrým i zlým, dobou štěstí i beznaděje. Zažili jsme toho spolu už tolik, že by to samo o sobě bylo na dlouhé vyprávění.
Přišla do naší původní rodiny trochu jako nechtěná, takové nouzové řešení. Měla kolem sebe ze začátku spoustu lidí i dalších zvířecích kolegů. Hned se mezi námi dvěma vytvořilo zvláštní pouto. Vždycky jsme drželi spolu, zastával jsem se jí a bránil jí, když bylo potřeba a ona mě za to odměňovala svou bezvýhradnou láskou a věrností. Každý den mě vítá s neskrývanou radostí, nikdy nemá špatnou náladu, její psí dušička je tak bezelstná a bezprostřední…
Kdo máte doma pejska a máte k němu vztah, asi víte, o čem mluvím. Jsou vždycky věrní, dobří společníci, hraví, zábavní, to všechno ano. Znovu a znovu mě však ta moje psí slečna dokáže překvapit. Její láska nezná mezí. Nikdy není naštvaná, když na mě musí dlouho čekat. Nikdy si neklade podmínky, aby mě mohla mít ráda a být se mnou. Nikdy o mě nepochybuje, nezklame a neklade si jakékoliv nesmyslné požadavky. Věří mi. Přiznejme si - kolik takových lidí kolem sebe máme? Jsou vůbec takoví?
Moje úžasná Viki mě pokaždé překvapí, jak moc dokáže rozpoznat moje pocity a reagovat na ně. Umí se mnou sdilet štěstí, užívat si hezkých chvil, radovat se se mnou. Bezpečně vycítí, kdy je mi ouvej, snaží se mě konejšit, jako by říkala: „Neboj, to přejde, vždyť já jsem tu s tebou a vždycky budu.“
Vždycky tu bude se mnou a já s ní. Moje jediná jistota. Lidé si vždycky hledí svého, chtějí zpravidla to dobré jen pro sebe. Ona ne. Položila by za mě život.
Vzpomínám občas na dobu, kdy mi bylo nejhůř. Ne z lítosti, ale jako poučení. Zůstal jsem sám, bez prostředků, bez rodiny, bez jakékoliv perspektivy - aspoň jsem to tak tehdy cítil. Bůh mi odpusť, zahrával jsem si s myšlenkou, že to břímě už se nedá unést a nemá cenu na tomto světě dál zůstávat. Opustil jsem ten prázdný, tmavý a studený dům s tím, že už se do něj nikdy nevrátím. V té nejhorší chvíli, kdy mě chmury mé, v tu chvíli šílené, mysli naváděly k zoufalému apokalyptickému řešení, mi byly shůry seslány dvě myšlenky. První byla - bojuj, nevzdávej to. Současně jsem si vzpomněl na svoji Vikinku. Vždyť ona zůstala jedinou bytostí na světě, která čekala, že se za ní vrátím. Bůh ví, kde by skončila, co by se s ní stalo. Strašně moc jsem zatoužil jí zase uvidět, pohladit jí a pomazlit se s ní…
Tak jsem se k ní vrátil.
Od té doby už uplynulo hezkých pár let. Věci se změnily, problémy se vyřešily, život se vrátil do přijatelných kolejí a s tím i radost, pohoda, klid v duši. Jen jedna věc se nezměnila. Jsme stále spolu, dáváme si navzájem najevo radost z přítomnosti toho druhého. Nenechal jsem ji nikdy doma samotnou nebo někde odloženou víc než jeden jediný den. Vím, že mi důvěřuje, stejně jako mi věřila tehdy, v tu hroznou dobu, že nezůstane sama a budeme zase brzy spolu. Dlužím jí toho strašně moc.
Teď sedí na svém místě na mém klíně, spokojená, nakrmená a z lásky mi občas nezapomene olíznout ruku. Oba jsme si jistí, že jeden druhého nikdy neopustíme. A já vím ještě něco navíc, co ona vědět nemůže. Že mi kdysi dávno zachránila život.
Takové malé, chundelaté klubíčko…
