4. dubna se dožívá 103 let naše nejstarší herečka, oceněná norským králem i recitující Masarykovi

Obecné informace, tedy že Alexandra Myšková se narodila 4. dubna 1922 v Praze, studia na Státní konzervatoři ukončila v roce 1941, zpočátku působila pod vedením režiséra Jindřicha Honzla, nebo že od roku 1961 začala vyučovat na DAMU, si díky všeználkovi zvaném Google snadno dohledá každý.

Jelikož nám bylo dáno se s touto dámou krátce před jejími kulatinami, tedy v roce 2022, kdy jí bylo 100 let, seznámit a spřátelit, podělím se také o několik momentů z prvního rozhovoru s ní. I pro nás je od té doby již Saša, stejně jako pro mnoho přátel z řad herců, režisérů, dramaturgů i „obyčejných lidí“.

Do Velikonoc loňského roku jsme se s ní stýkali především ve Vráži u Písku, kde dříve střídavě (od covidové doby trvale) žila. Jejím druhým domovem se od roku 1968 stalo Norsko, kde po kurzu norštiny začala v roce 1969 vyučovat na Státní divadelní škole v Oslu. Později se stala pedagožkou na Muzikálové a taneční akademii Bårda i režírovala rozhlasové adaptace divadelních her. Zde ocituji, jak došlo k tomu, že se setkala s králem.

Dostala jste prý Řád krále Haralda V., který se uděluje členům královské rodiny a předním dvorním dámám, jak k tomu došlo?

Slavili jsme v Oslu na škole moje sedmdesátiny, docházelo k půlnoci, když jeden z mých drahých norských žáků řekl: „A teď musí Sašu někdo podržet!“, protože přišla rektorka a do mikrofonu oznámila, že jsem dostala Řád krále Haralda V. za mé přispění ke kultuře.

Jaké je to, setkat se s králem?

Tam se to tak nebere, krále a jeho rodinu všichni milujeme, všichni mu máváme a tleskáme, lidé ho mají rádi a vnímají ho jako člověka, který vykonává svoji funkci pro svoji zem a národ. V Norsku je slovo láska ale celkově trochu něco jiného než tady. Tam jsou ty emoce jiné.

Jako desetiletá recitovala v rozhlase báseň k narozeninám prezidenta Masaryka, i na tuto osobnost jsem se jí zeptal.

Co pan prezident Masaryk, měla jste ho možnost vidět zblízka?

Pan prezident Masaryk byl pro mě osoba číslo 1. Nebyl to obdiv a úcta, cítila jsem k němu především lásku. Rodiče mě vodili každý rok na Bílou sobotu před Rudolfinum, když předsedal vládě a já ho mohla vidět. A také do Stromovky, kde jezdil na koni. Ten vztah byl vždycky láska. K dvanáctým narozeninám jsem dostala v kůži vázaný památník a řekla jsem si „Ten památník mi začne Masarykem“. Odebrala jsem se na Hradčany k sekretářce pana prezidenta a požádala jsem tam o podpis pana Masaryka. A opravdu, památník mi začal věnováním od pana prezidenta.

Uplynul nějaký měsíc a rodiče mi řekli „Je tady francouzský premiér, nechceš si skočit pro podpis?“ Já jsem radostně zatleskala a řekla jsem, že na velvyslanectví si zajdu. Když se mi památník vrátil, byla jsem hrozně zklamaná, Barthou se mi podepsal přímo na první stránku pod pana prezidenta Masaryka!

To tedy musel být šok…

Víte, jak jsem si to přečetla, hned jsem mu svoji unáhlenost odpustila. Louis Barthou totiž pod věnování od Masaryka napsal: Je mi ctí umístit své jméno pod jméno největšího myslitele a humanisty přítomnosti.

Oslovil Vás některý z Masarykových nástupců?

Jeden ze dvou dramaturgů v divadle mi jednou řekl: „Jsme sice malý národ, ale během sta let jsme měli tři génie - Masaryka, Čapka a Havla.“ Havla jsem i poznala v divadle jako mladého chlapce.

Asi i proto, že jako devatenáctiletá přišla o oba rodiče za války, je Saša velkou pacifistkou, na svůj věk má stále bystrou mysl a úsudek a zajímá se o dění ve světě, stejně jako u nás. A v tom našem rozhovoru jsem žertem slíbil, že pro ni složím písničku a ona mi tam zazpívá. A jelikož sliby se mají plnit, i když možná nebyly myšleny až tak vážně a nebylo to o slibotechnických Vánocích, tu skladbu jsem složil. Sašu tam ale netrápím zpěvem - s tím mám sám problém, ale dovolil jsem se ji požádat o namluvení intra. Slyšet a vidět ji tedy můžete zde: MODLITBA ZA MÍR.

Povídání s ní při našem prvním bližším setkání jsem zaznamenenal ve dvou dobovými fotografiemi doplněných sekvencích, dostupných ZDE (o časech první republiky, o prezidentovi Masarykovi, o odchodu do Norska, o ocenění od norského krále, o působení v divadle, o opeře, o její milované Jupince, o lásce a míru…) a ZDE (fragmenty z příjemného posezení, kde například recitujeme v originále Puškina, bavíme se u našeho domácího závinu - donesli jsme zeleninový i poctivý jablkový, o jazzu i o prznění klasiky, o COVIDu a očkování, o chmurné vizi budoucnost atd.)

Také jsem jí dal jednou malý dárek.

Sašenku jsme i pozvali k nám domů na oběd. Ona nás po loňském trvalém návratu na kopec nad Oslem zvala, abychom za ní přijeli, chvíli procestovali Norsko a pak aby tam moje manželka, s kterou si jsou velmi blízké, tam s ní nějakou dobu zůstala a dělala jí společnici. Pokud člověk míní a mění Pánbůh, tak mnohé rozhodně mění nemoci, v tomto případě Jany, mé manželky, a tak za ní nemohla odletět ani sama, jak si obě přály. V kontaktu se Sašou, jedinečnou milou a milovanou paní, jsme stále.

A letos nám nezbývá, než jí popřát na dálku.