Mlátili nás do krve - vzpomíná pamětník na zákrok VB proti návštěvníkům koncertu Plastiků v r. 1974

Jak to probíhalo přiblíží můj spolužák a kamarád Honza. I když Plastici rozhodně nepatřili mezi naše hudební favority, jakými byl třeba Yes, Genesis, Pink Floyd, Vanilla Fudge, Spooky Tooth, Deep Purple aj., tak byli ikonou protipólu normalizační einkesselbuntesovské rádoby kultury, stejně jako DG 307. Prostě, nebylo to pro nás, klubající se rockové muzikanty o hudbě, spíš o jejich „drzosti“ tvořit materiál, který opravdu nemůže být stravitelný režimu, o jejich antikomerční odvaze a neústupnosti.

V mé letošní knize, třetím díle mých vzpomínek „Rozevlátý bohém naposledy? vzpomíná“ jsou i kapitoly věnované osudu tří kamarádů, kterým se podařilo emigrovat. Jednomu z nich, spolužákovi Honzovi, výjezd na ten minifestival v Rudolfově totálně změnil život. Já naštěstí si ten výlet rozmyslel, jel tam totiž krom Honzy, dalšího spolužáka z grafárny Standy a kamaráda Michala i exspolužák Ludva, kterého jsem dvakrát nemusel. Jak zásah proti návštěvníkům probíhal a co to Honzovi přineslo za represe v dalším životě mi čerstvě pro knihu znovu povyprávěl. Jak to tedy tenkrát bylo přiblíží ve zkratce slova člověka, kterému cesta za muzikou přinesla spoustu problémů.

Fízlové nás hnali takovou úzkou uličkou, měli na nás psy, který naštěstí drželi na vodítku. Jak jsme se snažili zdrhnout, tak malér - vypadla mi občanka a já se musel zastavit, otočit a vrátit se pro ní. Tlamu psa jsem viděl na dva metry, sebral jsem občanku a prchal za ostatníma. Doběhli jsme na nějakou louku za silnicí, možná to bylo pole. Byla tam zastávka autobusu a ten tam zrovna dorazil. Když řidič viděl, co se děje, tak chtěl ujet. V tom autobuse byl jeden pořádně urostlej kluk, stoupnul si za řidiče a dost důrazně mu řeknul, ať kouká ty dveře otevřít. Takže se tam nacpal kdo mohl a podařilo se to i mně se Standou. Policajti po tom poli jezdili autama takovým způsobem, že jeden řídil a druhej mlátil obuškem z okýnka lidi a další je sbírali do antonů.

V Budějovicích jsme se sčuchli s Ludvou a Michalem a zašli za kamarádama do hospody, byli to místní kluci. Ti nám řekli, že hospody prolejzají fízlové, kontrolujou, kdo není z Budějc a toho hned seberou. Tak jsme museli rychle pryč, a to do Krumlova. Měl jsem tam totiž tehdy holku a tak jsem na tu cestu měl připravenou historku, že jako o tom koncertu nic nevíme, že jsme ji jen jeli navštívit. Jmenovala se Maruška Perníková a já Honza, jako z pohádky.

Bylo jasný, že všechny výpadovky jsou hlídaný, ale ta na jih k rakouský hranici nebude, kdo by tam jel. Marušku jsme doma ale nezastihli, vlastně nikoho, možná taky byla na tom koncertě. Tak jsme se museli vrátit, že pojedeme k Ludvovi na chalupu v Blatný. Na výpadovce z Budějovic nás čapnuli. Odvezli nás do Budějovic, Ludvu s Michalem pustili, protože byli, jak se říká, ve výrobním procesu, šli hlavně po studentech. Sjeli se tam i lidi ze Slovenska, studenti, ty taky pochytali. Nás hned vzali do vazby a k výslechům, z fízlárny nás odvezli do věznice, bylo to někdy ve čtyři ráno. Nejdřív jsme museli projít uličkou, po každý straně asi osm nebo deset policajtů a ti do nás mydlili pendrekama. Jsou tam takový hrozně dlouhý schody. Na konci stál mlátič, kterej mi ji vší silou natáhnul přes lopatku, Standa ji zase vyfasoval přes stehno, takovou, že sotva lez a modrý ho měl jak dlouho. I když nás pak pustili, musel jsem ho táhnout. Drželi nás tam dva dny, spát jsme ani nemohli, čtyři v cele pro dva a do toho neustálý výslechy. Oba jsme dostali horečku, já spal hlavou u záchodu, přes den jsme nesměli ani sedět, v šest nástup na výslech. Pořád se ptali, kdo začal první křičet Gestapo!, to je tam tenkrát hrozně rozčílilo. Jeden fízl, kluk o něco málo starší než my, nás děsil čoklem, sice měl náhubek, ten pes, ale od těch zmetků jsme mohli čekat cokoliv, stačilo, že nás mlátil. Ten pes byl vycvičenej na to, aby pouštěl hrůzu, fakt jsme měli strach k podělání. Pak nás taky ostříhali.

Fotky těch dalších zadrženejch, stejně jako my do krve tenkrát zmlácenejch, jsem pak viděl, když mě táta odvez do Budějovic, abych od policajtů dostal nějakej papír, že jsem byl od nich úředně potrestanej. Chtěl to po mně ředitel, jinak že nemůžu k maturitě. Z Budějovic jsme museli jet do Rudolfova, kde jsem na základě rozhodnutí dostal pokutu za narušení veřejnýho pořádku, protože jsem neuposlechnul výzvu veřejnýho činitele.

Po maturitě jsem se chtěl vyhnout dvěma rokům vojny. Měl jsem na výběr - doly v Příbrami, nebo slévárny, odmakat tam devatenáct měsíců a na vojně odkroutit jen pět. Pod zem se mi nechtělo, tak jsem zvolil ty slévárny, ČKD v Praze. Dřina to byla hrozná, když jsem se vracel ze šichty domů, sotva jsem vylezl schody. Kolikrát jsem vyfasoval šestnáctky a když jsem přišel domů, tak jsem jenom spal. A po třinácti měsících si mne zavolali, že rukuju normálně na dva roky. Bylo nás tam takhle asi deset, ale mě jedinýho odvolali na vojnu. Narukoval jsem k tankistům, ale byla to zvláštní jednotka se zpřísněným dozorem. I ti lampasáci tam byli za trest, že se třeba někde ožrali a stříleli pak na veřejnosti do vzduchu a podobně. Na první dovolenou jsem šel až za třináct měsíců.

V roce osmdesát jedna jsme se s jednou spolupracovnicí a s její rodinou rozhodli vyrazit do Jugoslávie a už se nevrátit. Problém byl devizovej příslib, ale jedna podřízená tý kolegyně měla manžela v obchodní bance, tak nám to obstarala. V neděli na noc jsme měli odjet, už jsme se se známýma rozloučili v hospodě naproti, co jsem bydlel. Odpoledne jsem se šel podívat na našeho Honzu do postýlky, on tam stál a za ušima boule jako kráva. Příušnice. S tím jsme samozřejmě nemohli jet. Řekl jsem Mirkovi z tý druhý party, ať jedou napřed, že se sejdeme až tam. On to odmítnul, že na nás počkají. Tak jsme místo odjezdu v neděli všichni v pondělí vzorně nastoupili do práce. Asi za pět dnů přišla jedna taková nafintěná spolupracovnice do kanceláře a radostně říká - Tak emigranti mají šlus. V novinách totiž vyšel článek, že Štrougal udělal s Rakušákama dohodu, že nebudou pouštět naše z Jugoslávie do Rakouska. Takže nám před další cestou znehodnotili pasy, že platí jen pro výjezd do Jugošky. Riskli jsme to.

Když jsme přišli v Jugošce na rakouský zastupitelství, byla tam fronta jak prase, tak vylezla nějaká ženská a říká - Vypadněte odtud, žádný výjezdní doložky vám nedáme! My nevěděli co dělat, kolem běhali estébáci a fotili si nás, bylo jasný, že domů nemůžeme. Najednou někdo z tý fronty řekl - Běžte na Rizantskou ulici, myslím, že číslo třináct. Tam byla pobočka UNESCO, odkud nás hned poslali do centra pro uprchlíky. Na co nezapomenu, byl výslech a zápis u policie. Byla to součást procedurálního kolečka, kterým musíš projít a co si u uprchlíků odškrtají. My jsme vyfasovali totálně zpitýho policajta, nějakou vyšší hodnost. On tam vykládal, jak miluje jejich komunistickou stranu a že nás pošle rovnou do Ruska. Pak nás na chodbě uklidnil nějaký jeho podřízený, ale stejně to byla hrozná zkušenost. Později nás odvezli asi sto padesát kilometrů od Bělehradu do kempu a tam nám místo Kanady, kam jsme chtěli, nabídli Austrálii. Tam se dostat šlo rychle, tři měsíce, na Kanadu se čekalo přes rok. Tak jsme to obě rodiny vzali, ještě jedna se k nám připojila. Připravili nám letadlo, plný emigrantů, byl to Boening. Některý ale nejdřív vysazovali v Perthu, to se letí přes celou Austrálii, pět hodin letíš přes poušť, nikde nic. Ženský bledly, mlátily chlapy, kam že je to zatáhli, prostě atmosféra děs. Ale zvládli jsme to a byli konečně u cíle.

Honzy jsem se zeptal, s kým zajímavým se tam setkal, jak mi už jednou vyprávěl.

Hutka bydlel přímo u nás doma, to už jsem byl v Sydney. Ale potkal jsem se se Škvoreckým, to bylo ještě v Adelaide. Nás si hned vzali pod něco jako patronát starousedlíci, kteří tam byli už od osmašedesátýho. Ten Jaroslav Kovaříček, to jméno ti asi nic neříká, se s ním znal. Byl tam i Sokol a Československej klub, kde měl Škvorecký vystoupení a pak jsem ho zažil na několika soukromých akcích právě u Kovaříčka. A pak to byl ještě Kryl. Jemu tam strašně chutnaly slanečci a jak měl po nich hroznou žízeň, tak se trochu přiožral. Ale něco nám stejně zahrál. Na tom koncertě předtím mu ale pro změnu ukradly desky. Já, Kryl, Jaroslav a jeho žena jsme si šli o přestávce sednout a popíjeli víno a když jsme se vrátili, bylo to rozkradený. Měl jsem z toho koncertu nahrávky na pásku, ale už to asi nenajdu.

Že Honza nechtěl ven proto, aby si užíval blahobytu, je snad jasné každému. Dokázal to, co já ne, rozhodnul se vzít kramle, a tím nemyslím, že by se potuloval někde po stavbě a zcizil tam kus zahnuté kovové kulatiny se špicemi na konci, ale prostě už toho tady měl dost a věděl, že lepší to nebude. Přes všechny nepříjemnosti se ti, co dokázali to, co já ne, se pak osobně třeba setkat jako Honza s Josefem Škvoreckým nebo Karlem Krylem, s Gene Hackmenem jako druhý z kamarádů a s lidmi z undergroundu nejen kolem PPU jako třetí z mých přátel a hlavně „dýchat svobodný vzduch“ bez represí režimu. Honza v Austrálii žije dodnes, každý rok se na několik měsíců vrací domů.

A tyhle události by neměly zapadnout kdesi v zaprášených archivech a hlavně v paměti. Letos proběhl například 3. března festival s podtitulem Undergroundová pouť z Ameriky do Besedy, připomínající masakr „mániček“ před 52 roky. Vystoupili tam samozřejmě Plastic People, Umělá hmota, Bratři Karamazovi, Hally Belly a další.