Článek
Popravdě, nejspíš jsem na to sám zapomněl, těžko bych se o tom nedoslechl v některé s brněnských hospod, které jsem s kamarády toho roku navštěvoval, jelikož jsme tam pobývali, chystajíce prostory pro XVIII. mezinárodní strojírenský veletrh. Byli jsme mladí a žízeň velká, takže hospodský kontakt s místními byl každodenní záležitostí. Čerpat tedy musím z veřejných zdrojů jejich vlastním zpracováním.
Že nekecám - ten rok jsem v Brně pobýval
15. února roku 1976 byla neděle, takže letošní smutné 50. výročí přímo souvisí i s kalendářním dnem. Na tramvajové zastávce v Pekařské ulici ve Starém Brně, proti Fakultní nemocnici sv. Anny, vyčkávala na spoj mezi jinými i Marie Bartošová.
Místo tragédie - zastávka přímo u nemocnice
Bylo po poledni, Marie Bartošová spolu s kolegyní a přítelkyní Boženou Rusiňákovou, obě prodavačky květin v nemocnici naproti zastávce, stály v místech, kde se najednou propadla část vozovky i nástupního ostrůvku tramvaje. Že Brňáci jí říkají šalina, ví asi každý, i já jsem tehdy při budování na Výstavišti příslušníkovi VB na dotaz, co tam tak ležím na chodníku ve čtyři ráno, po probuzení vysvětlil, že vyčkávám na šalinu, abych ho nedráždil tím, jak říkáme tomuto dopravnímu prostředku v Práglu.
Hlubiny podzemí pohltily krom Marie i dvaapadesátiletého (podle jiného zdroje osmapadesátiletého) Miroslava Šudáka, kterému se měla pětačtyřicetiletá Marie snažit pomoct (podle jiných zdrojů jako jediná se naopak přímo pokusila), ale spadla do jámy, stejně jako onen muž. Ve 12:50 dostali hasiči oznámení a propadu vozovky a vyrazili zasáhnout. Nasazeno bylo třináct hasičů. Muže, který se zachytil kabelů, se jim podařilo vytáhnout, ženu pohltilo řídké bahno kalné jámy. Nepomohlo odčerpávání vody, jejíž přívody, stejně jako plynu, hasiči uzavřeli. Přes veškeré snahy a prohloubení kráteru na ulici ze tří metrů na osm se ženu nepodařilo najít. Její život tak skončil v pětačtyřiceti letech ve stokách Brna, jako pověstný Foglarův ježek v kleci v těch stínadelských. Tohle ovšem byla smutná realita, utajovaná pro liknavost, k tragédii vedoucí.
A příčina? Katastrofě by se dalo předejít, kdyby nebylo podceněno vodárnami zjištěné snížení tlaku vody v potrubí i pokles hladiny ve vodojemech. Když se problému začali pracovníci věnovat, na malér bylo zaděláno. Toho dne (nejspíš brzo v noci, když se čekalo s řešením celou noc) totiž v těch místech prasklo staré vodovodní potrubí, pocházející z konce století páry, konkrétně z roku 1872 - tedy víc než stoleté, o průměru šestnáct palců. Známo nejen mezi vodaři a truhláři je, že palec coby míra je 2, 54 cm, takže snadným výpočtem dojdeme k výsledku 40,64 cm, a to už je pořádná roura. Z ní unikající voda odplavila pod zastávkou tři stovky kubíků zeminy. K vzniku prázdného prostoru pod komunikací přispělo také, že podloží Brna tvoří spraše, hornina vodou snadno ředitelná. Je pochopitelné, že obnovený tramvajový provoz byl zprvu omezený rychlostí.
Po deseti letech byla Marie Bartošová prohlášena za mrtvou, až v roce 1992 byla policie upozorněna na nález lidské kosti a zbytku kalhot u kanalizační výpusti v Kšírově ulici v Židenicích, o něco později byla u Svratky v Černovicích objevena lebka. Pozůstatky byly identifikovány jako ostatky Marie Bartošové. Ale i zde panují pochybnosti odborníků, zda tehdejší technologie byly neomylné a je ve hře teorie, že ostatky jsou stále v okolí Pekařské ulice.
Po roce 1989 se dočkala tato, zřejmě i obětavá oběť, pamětní desky na domě přímo u zastávky. Proč v době po tragédii byla žádost o odškodnění a příspěvek na pamětní desku manželovi oběti Národním výborem města Brna zamítnuta, to je poněkud nepochopitelné.
Místo, kde je po tolika letech mlčení památní deska Marie Bartošové
Zdroje, kde lze i dohledat fotografie ze zásahu:
