Vánoce v O2 Areně s Olympicem začaly koledou, skončily Prodanou nevěstou

Takřka zaplněná O2 Arena se v pátek 28. listopadu v úvodu koncertu kapely Olympic ponořila do vánoční atmosféry. Na hvězdné obloze v projekci se objevil roztomilý andílek, který pak stanul na pódiu a spustil koledu Narodil se Kristus Pán. Zda zjevná, poněkud volná intonace, byla záměrem, se asi nedozvíme. Posléze se k němu přidali všichni účinkující, tedy jak Olympic, tak přizvaní hosté.

Pitvat zde celý set list nemá smysl, pokusím se krátce popsat některé momenty a doplnit atmosféru večera malou galerií snímků, resp. mobilenek. Pochopitelně zazněla spousta písniček z počátků kapely i ty „nejprofláknutější“ hity, stejně jako novinky z posledního alba. Kapela za něj na koncertě převzala platinové album. A zcela zásadní pro vyznění večera měly skvěle zpracované doprovodné projekce.

Jako první z hostů po několika písních Olypicu nastoupili Dymytry. I když měli prostor jen na dvě skladby, tak hned v té první předvedli svůj letitý metalový potenciál podtržený tím, že druhou, „vypůjčenou“ skladbu, tušeně vybranou z Jandova brku, kterou bylo Jako tele na vrata, naservírovali v podobě, která s tou původní verzí (dle mého naštěstí) mnoho společného neměla.

Dceru Martu Janda pozval k přednesu písně Bon soir mademoiselle Paris, která tím nahradila v původní nahrávce zpívajícího bubeníka J.A.Pacáka a v roli potulného muzikanta na pařížském bulváru svými tóny přispěl Pavel Šporcl.

Šporcl na pódiu setrval a doplnila ho jeho rocková kapela, která svůj blok zahájila Kashmirem od Led Zeppelin, následovala Šporclova kompozice Surprise a jak jinak, po Zepelínech to museli být logicky souputníci hard rockové historie Párplové a jejich Smoke on the Water. Mnohé asi tato Šporclova poloha zaskočila, dle bouřlivého aplausu ryze v dobrém, stejně jako mne s manželkou potěšil očekávaný plný zvuk, který zvukař na letním festivalu v Týně nad Vltavou zrovna k dokonalosti nedotáhl. Pavel Šporcl je jistě na ovace ve velkých prostorách zvyklý, ale jaký pocit to asi musel být třeba pro jeho bubeníka Otto Hejnice, který jako špičkový hudebník dva dny předtím hrál se zahraničními elitními muzikanty pro nějakých padesát lidí U Malého Glenna, to si dovedu představit.

Petr Kolář zazpíval Jandovu méně známou skladbu z Bratislavské lyry, klenutou melodii, kde mohl plně uplatnit svůj hlas. Na to samé jaksi nedošlo u Noida Bárty, myslím, že Želvu by zvládnul i méně hlasově obdařený pěvec. Trochu škoda.

Ve finálním Dej mi víc své lásky se na pódiu objevili všichni hosté, po dvojici přídavků, kdy bylo patrné, že slogan „nebudu pít“ v backstage asi až tak platit nebude, namísto When the Music Over, do odchodu muzikantů i návštěvníků koncertu ještě zaznělo Proč bychom se netěšili.

Podle rozhovorů, odchycených mezi posluchači, mnohým chyběly písničky jako Otázky nebo Slzy tvý mámy, ale i tak tam bylo mnoho nepamětníků. Jen tedy nechápu, že i mladé dívky tleskají na první dobu, jako by byly na koncertě jakési venkovské dechovky a ne na sice více popové, než plně rockové muzice, kde ale ta druhá stejně hraje prim. Byl to prima večer s výbornou atmosférou, zvukem, projekcí i výkony vystupujících.