Článek
Ovšem lze dohledat, že obdobně jako u nás probíhaly i po podpisu německé kapitulace lokální bitvy také jinde - konkrétně v Chorvatsku to bylo v období od 12. do 15. května. Tedy posloupnosti pořadových čísel v kalendáři znalý jistě pochopí, že tu něco malinko nehraje.
Krom toho až 25. května skončila bitva u bosenského Odžaku, kde si to jugoslávští partyzáni rozdávali s ustašovskou milicí, fašistickou domobranou, sdílející nacistické ideje a praktiky, sloužící Nezávislému státu Chorvatsko, založeného fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Nebyli to tedy sice rodilí Němci, ale jim oddaní poskokové, praktikující i holocaust. Ty hrůzy ustašovců jsou naturalisticky zobrazeny třeba ve filmu Lordana Zafranoviče Okupace ve 26 obrazech (scéna z autobusu je opravdu jen pro otrlé) a idylický začátek nad Dubrovníkem se celkově dostane do jiné polohy.
Idylka nad Dubrovníkem - ovšem ne pro ty, kterým ustašovci při „výletu“ do hor zatloukali hřeby do hlavy. Ten film opravdu doporučuji
Co se té bitvy u nás týče, tak se pravidelně každý rok připomíná u zmíněného památníku, vybudovaného roku 1970 u silnice z Prahy na Písek kousek před Milínem. Právě tady probíhala bitva, kdy se generál Carl von Pückler-Burghauss pokoušel na ústupu z Prahy dostat za demarkační linii, aby nepadl do sovětského zajetí. Neputoval inkognito jako třeba Heinrich Himmler, oporu měl v cca 6 000 vojáků, se kterými na místo dorazil 9. května, a uvádí se, že se mstil na místním civilním obyvatelstvu. Do boje proti nim vytáhli partyzáni ze skupiny Smrt fašismu, příslušníci revoluční gardy a tři ukrajinské fronty. Marná byla generálova snaha po tři dny vyjednat umožnění přesunu svých vojáků do amerického zajetí, partnerem krve šlechtické mu byl Norbert Kinský, jehož nevlastní bratr Karel VI. Schwarzenberg, majitel panství, byl zraněný po pádu z motorky během místního povstání. Poté, co se na dosah přiblížila Rudá armáda, tak v noci z 11. na 12. května podepsal německý generál v rakovnickém mlýně kapitulaci americkému plukovníkovi Allisonovi a sovětskému generálmajorovi Ivanu Fedotoviči Serjoginovi.
Zámek v Čimelicích - sloužil za války Němcům jako domácí vězení Karla VI. Schwarzenberga a jeho rodiny, vyhoštěné ze zámku Orlík a obsazeného nacisty
Schwazrenberský Panský dvůr v Krsicích - zde Karel VI. internoval odzbrojené Maďary
Rakovický mlýn je něco přes dvacet kilometrů od bojiště, ale nějakých 700 metrů od domku č.p. 99 v tehdejších Čimelicích. Ne, že by Čimelice dnes neexistovaly, ale pamětníci cestování po staré trase si vybaví, jak se před časem objevila před Čimelicemi cedule s nápisem Rakovice, aby po 300 metrech již byl řidič v Čimelicích, dříve počínajících nesprávným zanesením pozemků u první cedule. A v tehdejších Čimelicích v onom domku měl generál své dočasné sídlo na cestě za vidinou útěku před zajetím Rudou armádou.
Poté, co podepsal, co asi moc nechtěl, ale musel, tak se ze mlýna vrátil do nedalekého čimelického domku a coby urozený - plným jménem Carl Friedrich Wilhelm Lothar Erdmann hrabě von Pückler-Burghauss svobodný pán von Groditz, mající za manželku dceru princezny a prince, tedy i ji samotnou princeznu, se zachoval jak mu šlechtická čest (nebo strach?) kázala a krátce po návratu se zastřelil na záchodě (některé prameny uvádějí, že to bylo v noci 13. května, ale věřil bych spíše panu Čvančarovi).
Pamětní deska v Rakovicích, takřka proti č. 99, 300 m od cedule s názvem obce při příjezdu od Prahy na samé hranici s Čimelicemi
Takže toto byl vlastně skutečný poslední výstřel války u nás. A pokud je pravdou, že byla zastřelena i generálova tlumočnice, její matka a pětiletá dcera, pak by se daly připočítat i tyto výstřely, ovšem nejednalo se o vojáky, tak bych zůstal u jednoho.
Zdroje:
