Článek
V jeho životopise stojí za zmínku 50. léta, kdy byl zaměstnán ve správě zámku Kynžvart, kde ho tamní kabinet kuriozit, založený katem z Chebu Karlem Hussem, inspiroval zřídit si podobný ve svém bytě. Pochopitelně něco jako mumie nebo psací stůl Alexandra Dumase tam neměl.
Exponát z katovského kabinetu - čas z hodinek uměl pouze Houdini
I o tom kabinetu kuriozit jsem se zmínil v jedné cestovatelské reportáži
Po vydání prvotiny Pan Theodor Mundstock se vyšvihl na pomyslné literární nebe, úspěchy měl i v zahraničí. Po srpnové invazi v roce 1968, zřejmě pod tlakem StB a výhružkách, se začal profilovat jako obhájce socialistického režimu. To, že byl homosexuál, bylo tehdy něco neslučitelného s představou slušného člověka a tak na něj režim „měl páky“. Bizarní je, že již dříve, v roce 1964, absolvoval svatební obřad s movitou Italkou, místem činu byla přímo bazilika Santa Maria Maggiore v Římě. I přesto, že mu gratuloval sám papež, nějak neudržel svoji přirozenost pod kontrolou a namísto s nevěstou strávil noc s číšníkem. Jeho partnery na jednu noc později bývali prostituti ze spodiny společnosti a partnery pří výsleších příslušníci StB.
O našem setkání s tímto mistrem temných příběhů vyprávím i v mé knize „Rozevlátý bohém vzpomíná“ v kapitole Na Kampě, kdy jsme ve zmíněné malostranské hospodě potkávali nejen Jana Wericha a Martina Štěpánka, ale i tohoto méně nápadného hosta a spolustolovníka. Jak k tomu došlo napoví ukázka.
Grafárna měla tři budovy, tu hlavní v Hellichově, kde otec o mně šířil na schůzích SRPŠ rodičům lži a odkud byl nádherný výhled na Petřín, pak takovou malou budovu na okraji Petřína u Náměstí Kinských, kam jsme chodili jen na výtvarku a pak třetí, hlavně na odborné předměty na Maltézském náměstí.
Z Maltézáku to byl skok kolem vily, kde bydlel Werich, do hospody Na Kampě, kde byla pomalu jistota vidět herce osobně. To letmé setkání s ním bylo podružné, bylo za tím něco jiného, proč jsme tam byli častými hosty.
„Džone, kašlemna to, půjdem na pivko.“
„Jasan, Pítr, jako obvykle.“
To obvykle znamenalo, že každé úterý místo odpoledního vyučování jsme se vytratili za účelem konzumace piva ze školy, občas přitom posměšně pokynuli Kájovi Gottů, nebo Péťovi Bartoňů, přešlapujícím před Pragokoncertem, agenturou sídlící přímo proti naší škole. Netušil jsem tenkrát, že se někdy sám stanu zaměstnancem té stáje hvězd a co mi to přinese. Důvod byl prostý - tři hodiny měl jeden externista a tři druhý a jelikož jeden jezdil z Hostinného a druhý z Lanškrouna, tak si to prohazovali a tak jeden týden měl tu odpoledku jeden a druhý týden ten druhý.
Vinutá kartonáž na šest hodin byla opravdu méně zábavná, než vypadnout do hospody, uctivě pokynout vpravo za dveřmi sedícímu Panu Herci, tou dobou již se slavikem v hrdle, dát si pivko, zapomenout zaplatit k plzýnce ze slaměné ošatky zkonzumované loupáky a kecat o muzice a holkách. Takové Drogy, sex & r´n´roll v jednom, pokud to pivo je droga a kecání o holkách sex.
Zrovna tak jsme tam často narazili na Štěpánka, ne Petra, ale toho, co pak vzal kramle - tím míním, že nevyloupil stavební buňku tesařů, ale že emigroval na Západ stejně jako „Džon“ tedy John, respektive spolužák Honza i s manželkou Zuzanou. Ona se jmenovala náhodou tenkrát Kinská, ale to náměstí, sady ani ostatní jí nepatřilo ani před restitucí, ani po ní.
Častým hostem, který se s námi spřátelil, byl spisovatel Ladislav Fuks. Že napsal Spalovače mrtvol, mistrně zfilmovaného strejdovým přítelem Jurajem Herzem, ví asi každý, možná stejně jako to, že oproti mně i Honzovi nepatřil mezi trapnou heterosexuální menšinu. Prostě byl teplej - něco jako gay fakt tenkrát nefrčelo a asi by sám tu podivnou „nadávku“ neznal, prostě buzna, jak se obecně podobně nastaveným říkalo. Byl to fajn chlap, normálně s námi kecal - tedy ne o holkách, ale o literatuře, filmu a životě, který za bolševika lehký neměl, rozuměli jsme si s ním a on nám vždy nějaké to pivo zaplatil. A nic za to nechtěl a bylo jasné, že nic ani nečekal, byl prostě rád, že může pokecat s asi pohlednými a s viditelně kulturou a neláskou k režimu žijícími mládenci a vymanit se tím z rudé šedi všedních dnů.
„Honzo, zrovna mi vyšla nová knížka, chceš ji?“ zeptal se Fuks Džona, tedy Honzy.
„Budu rád, dík.“
A příště mu přinesl podepsaný výtisk Návratu z žitného pole, dílo, už velmi vzdálené vidinám schizofrenního pana Mundstocka, svíraného coby žid strachem z transportu do koncentráku, děsům myší Natálie Mooshabrové a o nabídce páně Korpfingla „Je libo rakvičku, nebo věneček?“ před výlohou cukrárny nemluvě.
Nedávno jsem tam vzal moji Prahou ne zcela plně jako já tknutou manželku. A ta hospoda se dnes jmenuje Gotika. Naštěstí ta vila Wericha stále připomíná.
A sem mířil z hospody Na Kampě Jan Werich, který předtím seděl kousek vedle nás
Že Fuks byl korektní člověk a neobtěžoval, to popisuji v jiné kapitole.
Na Kampu jednou přišel s Fuksem jakýsi jeho mladý kolega, tedy ani ne tak z branže spisovatelské, jako zjevně z okruhu jinak sexuálně zaměřených jedinců.
„Kluci, vy jste obyčejný konzumní ubožáci.“
„Proč jako?“
„Přijdete domu, čumíte na bednu s flaškou piva před sebou a vůbec nevíte, co je to pořádnej život. Celej váš život je ta stupidní bedna a lednička s chlastem.“
Ani nám nedal šanci zareagovat, že v tý bedně prdlajs dávají a na pivo že chodíme do hospody, jak by mohl vidět.
„To je tak. Při sexu mezi chlapem a ženskou je ona pasivum a mužskej aktivum. Když si to ale pořádně rozdávaj dvě aktiva, to je teprve pořádná jízda!“
Rozvádět matematicko - sexuální úvahy, že dvě ženský, byť pasiva, jsou ve finále stejný plus, jako dva chlapi, by nemělo cenu, tak jsem dál nereagoval.
„Dej tu pracku pryč, dobytku!“ houkl jsem na něj, když jsem cítil, jak mi sahá na stehno.
Fuks ho razantně zklidnil s tím, že my nejsme ryby z jeho rybníka, jen dobří přátelé, kteří praktikují výhradně styky plus s mínusem.
Tak vše pěkné k narozeninám tam nahoru, pane spisovateli, zůstalo po Vás spoustu skvělých příběhů.
A ještě, o Džonovi, tedy Honzovi, jak s ním a spolužákem Standou zacvičil režim, jsem psal zde:
