V Písku výročí 28. října završil koncert, spojující klasiku, jazz i rock

Hlavními protagonisty koncertu, situovaném do prostor klubu Divadelka, byla kapela Vilém Veverka TRIOplus ve verzi obohacené o Michala Pavlíčka. Pokud bychom vycházeli z toho, že když kdosi na hoboj hrál, musela by to být patřičně dekadentní, tudíž mollová píseň, pak v případě velMistra tohoto nástroje Viléma Veverky se jedná o Hlaváčkem nesmyslně omezený výběr stupnic a harmonií. Vzhledem k tomu, že je doma nejen v klasické hudbě, ale i v jazzu, rozhodně není jeho doménou třeba pouze a moll, respektive Ami, což plně prokázal, stejně, že nemusí strnule koukat do not a vyhýbat se improvizaci.

Co se týče Michala Pavlíčka, velMista kytary známého především rockerům, tak ten na rozdíl od jakýchsi bizarních ikon rocku, hrajících šedesát rock let a přesto mizerně, i kdyby se přitom uříhali, je opravdová veličina s brilantní technikou a hlavně jedinečným cítěním, tónem a skladatelskou invencí. Dnes kdekdo honí prsty o krku kytary jak ďábel - nic proti tomu, chce to dřinu, ale když za tím není dar - dle mne těžko existujícího Boha, tak je to jen vydřená rutina. Michal je muzikantem, jehož hru poznáte i poslepu, jako tomu bylo v 70. letech, kdy bylo možné i jen podle zvuku identifikovat i hráče na klávesové nástroje. Bylo jasné, co zahrál Jan Hammer, Chick Corea, Rick Wakeman nebo Joe Zawinul, o tom, zda struny rozezněl Jeff Beck, Carlos Santana, David Gilmour, Steve Howe nebo Steve Hackett nemluvě. A stran těch rádoby borců si dovolím zmínit ještě jistého politika, jemuž bych radil dál šlapat pedál automobilu, než kvákadla: https://medium.seznam.cz/clanek/petr-hejna-macinkuv-udajne-oslnivy-vykon-na-kytaru-mohl-oslovit-leda-tak-hudbou-netknute-289062

Program sestával jak ze skladeb z repertoáru Veverkova tria, obsahující i kompozice klávesisty Martina Hyblera, tak obsahoval původní kompozice Michala Pavlíčka nebo adaptace z oblasti klasické hudby, jako Bachovo Air nebo Smetanovu Vltavu. Svoje místo měl i výše zmíněný Chick Corea. Při poslechu skladeb z éry Stromboli asi každého napadne, jak je ta hudba věčná a nadčasová, asi jako ten Bach. Co se týče Veverkovy kapely, tu krom i skladatelsky a aranžérsky vynikajícího Martina Hyblera tvořila špičková rytmika - Ondřej Štajnochr na kontrabas a pětistrunnou baskytaru a bubeník Tomáš Hobzek.

Cesta do pravěku aneb rodí se superstar

Zde si dovolím odskočit k povídání s muzikanty o přestávce, kdy jsem zmínil historku, kterou popisuji v dokončovaném čtvrtém díle mých vzpomínek, pojmenovaném pracovně Rozevlátý bohém vzpomíná ze záhrobí - varianta posmrtného vydání, nebo Rozevlátý bohém opravdu naposledy vzpomíná - na návrh nakladatele, předpokládajícího, že vše stačím v mých zanedlouho 72 letech sdělit ještě zaživa.

Zatím mám 339 stránek (tak to abych si pro variantu č.1 pospíšil). Zde tedy ocituji pár úryvků z dané kapitoly:

„Ty vole, vidíš toho vola u baru? Dřepí tam na stoličce a pidliká jak o závod.“

„Nějakej snaživec,“ odpověděl mi podobně udivený Michal Pavlík a usrknul si jakési levné kořalky z placatice, kterou jsem mu nabídl.

Je snad jasné, že se nejednalo o nějaký bar v Las Vegas - tam zpíval i Kája Gottů, jen zapomínal zmínit, že na pódiu vyhrazeném pro místní exotickým umělcům, s Frenkým Sinátrou se tam tak trochu míjel. Tohle byl bar na Strahově ve studentském klubu „Sedmička“, jmenoval se podle čísla koleje dost podivně - 007, jako ten Džejms Blond nebo jak mu říkali. Jak bych to mohl tenkrát vědět, v televizi ty Bondy nahrazovaly jejich klony jako Major Zeman nebo Kapitán Kloss a toho našeho statečného chlapíka, agenta Minaříka, opěvoval tímto titulem Pepíček Laufrů až v roce 1976. Na Strahov jsme docházeli, v té době opojeni jazz rockem, na lekce jazzu vedené Karlem Velebným a Rudolfem Ticháčkem. Velebný to pojmenoval Jazzová škola hrou a bylo to v roce 1974, nebo o rok později.

„Po nás tu pak hraje nějaká, asi studentská kapela, tak se holt rozcvičuje.“

Ta kapela, jak jsem později zjistil, byla jakási Expanze, kterou jsme zjevně neodchytli.

Poté, co jsme odehráli pod dozorem lektorů skladby z cyklostylem rozmnožených not - pro mne tedy bytostné utrpení, i když tam byl i King Kong od Frantíka Zappů, pro Michala coby konzervatoristu samozřejmost, jsme si volně s Velebným zajamovali na téma naší skladby Z bláta do louže. Když jsme pak odcházeli, u baru byli ti kytaristé už dva.

Po čase jsme s Michalem vyrazili v rámci Pražských jazzových dnů do Lucerny na jeden z koncertů a Michal doslova zkoprněl - co to má společného s koprem, natož koprovou omáčkou netuším, když zaslechl:

„Na kytaru zahraje Michal Pavlí…,“ anžto jasně tušil, že poslední písmenko bude „k“. Leč nebylo tomu tak, bylo to „ček“ a i jsme si hned všimli, že ten neznámý takřka Michalův jmenovec je ten, co tak snaživě pidlikal u baru, místo aby se tam naléval, jak má v popisu práce správný muzikant.

Zpětně lituji, že jsme tam tenkrát v klubu nezůstali a od baru, nástrojů prostí, si neposlechli jak Pavlíčka, tak toho druhého kytaristu Jirku Jelínka. Ten naopak s konzumací žádný problém neměl a co tím míním je jasné. Mnoho možností jsme pak už i tak neměli, v roce 1977 vyskočil z okna po propuštění z léčebny v Bohnicích, kde byl hospitalizován pro maniodeprese.

Ten z našich geniálních muzikantů, se kterým už se nesetkáme, je důkazem, že muzikant může být tak trochu alkoholik, sem tam i okusit něco jiného, být psychicky nemocný rozevlátý živelný bohém a přesto se stát uznávanou legendou stejně jako ten druhý - zodpovědný, pečlivě cvičící stupnice a kdeco, ovšem se stejným „darem od Boha“, tedy s niterným talentem. Obě cesty dovedou končit na pomyslném Olympu. S tím druhým jsme se naopak setkali i si se synkem zahráli na stejném pódiu v rámci festivalu art rockové hudby v Písku, pojmenovaném Mezi mosty. Ten starší most asi zná každý, když je starší než ten Karlův.

A že tou superstar v úvodu nemyslím jakousi hvězdičku z televizních klání je snad jasné, jas geniality Michala Pavlíčka oproti těm rychlokvaškám nikdy nevyhasne.

PS: V těch 70 letech jsme taky jednu dobu měli v kapele hoboj, opět studenta z konzervatoře, přivedeného Michalem Pavlíkem, stejně jako Luboše Havláka, dnes vedoucího Martinů kvarteta. Jen ten kreslený zvuk zprvu tvořil booster, vyžadující za chladu přistavení teplometu a potenciometr wah-wah pedálu ovládala tkanička do bot :-).

Zpátky do sváteční Divadelky

Jakožto kytarista nemám tolik možností „pitvat“ Viléma - ne toho, který dle Nadi Urbánkové peče housky, ale živelného hobojistu. Kolik dřiny je za tím, že se pohybuje napříč žánry je mi utajeno, snad mi napomůže šéfinspektor Barnaby, který v epizodě midsomerských vražd Vzácný pták odhalil, že vrah té noci na hoboj nehrál. Vilém a jeho parta toho večera hráli s plným nasazením a zasloužené ovace do posledního přístavku plného klubu potvrdily, jak publikum tato produkce zasáhla. Zásluhu na tom mělo i intimné prostředí a profesionální zvuk v klubu.

Pořadatel koncertu, Centrum kultury města Písek, tak poskytlo milovníkům kvalitní hudby napříč žánry jedinečný zážitek rezonující s úvodním slovem ředitele Josefa Kašpara, kde zmínil v souvislosti s významným historickým datem i přínos a zásady demokracie, které bychom si měli vážit a dělat vše pro to, aby se z naší společnosti nevytratila.

Měl jsem co dělat koncert stihnout, dělal jsem předtím rozhovor s píseckým spisovatelem, pedagogem a historikem Pavlem Sekyrkou. Naštěstí z hospody U Reinerů je to do Divadelky tak tři minuty, ale tu třetí plzeň jsem i tak nestihl dopít.