To je vražda, zapomeň - to je název nové knihy Pavla Sekyrky, syna politického vězně

V roce 2023 jsem s Vámi dělal rozhovor v souvislosti s vydáním Vaší knihy Ve spárech Afrodity, spojený i s osudem Vašeho otce, politického vězně. V nové knize - Byla to vražda, zapomeň, se opět objevuje vyšetřovatel Daniel Braný, děj se odehrává o 3 roky později. Figuruje tady jako oficiální vyšetřovatel?

Po napsání té první knihy, která je spíš thrillerová, jsem od čtenářů dostával i otázky na samotného hrdinu. Uvědomil jsem si, že ta postava je pro ně zajímavá, protože autentická jako běžný člověk, důvtipná, sarkastická, problémová v některých ohledech a občas zralá na facku. Tak jsem si řekl, že mu napíši další případ. Zajímavé je, že na některých slovenských literárních portálech knihu hned začali uvádět jako druhou řadu příběhů Daniela Braného. Ano, bude hlavním vyšetřovatelem.

K tomu případ údajné sebevraždy z roku 1950, o který v knize jde, se k němu Braný dostane - náhodou, omylem, vlastní aktivitou?

Hrdina se v tomto volném pokračování vrací z Řecka, kde byl diskreditován kvůli známosti, kterou tam měl, takže je na mordpartě vlastně persona non grata. Je to vlastně i na příkaz úředníků z Ministerstva vnitra, kteří mu dají případ, který je neřešitelný. Zatím si na něm díky zameteným stopám vylámal zuby každý. I on to tak vnímá a nehodlá se případem zabývat déle, než je nezbytně nutné. Když začne případ studovat, uvidí věci, které ostatní před ním neviděli. V určité fázi si zároveň uvědomí, že pokud do toho šlápne, sveze se s tím celá mordparta. Je to případ, který se skutečně stal. Já ho ze severu Moravy přesadil do Krásné Hory nad Vltavou, obce na Příbramsku.

A k té románové lokaci - Krásnou Horu znáte osobně? Co Vás inspirovalo přenést starý případ ze severu Moravy právě tam?

Osobně jsem tam nikdy nebyl. Potřeboval jsem místo s dvoupatrovou farou, nedalekým zámečkem a dalšími místopisnými souvislostmi, které by odpovídaly příběhu. Důležitá byla i dojezdová vzdálenost do Prahy.

Prakticky naproti přes vodu je o kus dál nádherné poutní místo Maková Hora, znáte ji?

Znám. V detektivce nehraje roli, ale sama o sobě je to mysteriózní místo.

Zacházíte v knize do podrobností souvisejících s nálezem jeho těla? Myslím třeba ten odříznutý pohlavní orgán.

Jste zase o krok napřed. V archiváliích je skutečně popsáno, že sebevrah se předtím mimo jiné pořezal na genitáliích, ale byla to skutečně sebevražda? Pokud ne, stála před tehdejšími vyšetřovateli stejně jako nyní před Danielem Braným skutečná bestie.

Ale být to jako kriminálka třeba na Nově, tak je to hlavní tahák

Jistě, stojí na tom často severská krimi. Jak brutálně byl samotný čin proveden? Já těžím z toho, že se případ skutečně stal. Pokud nešlo o sebevraždu, stál za tím někdo jiný? V té vesnici, kde se to stalo, panoval strach i po čtyřiceti letech od této šokující smrti.

Dalo hodně práce dohledat informace k případu vikáře Sobka - tedy zda bylo nutné pokusit se získat informace z neveřejných archivů, nebo stačí pátrat na internetu?

V mém případě prakticky vše potřebné se dá zvládnout díky digitálním archivům a internetu.

Trochu to připomíná záhadu smrti Jana Masaryka, ve Vaší knize dojde rozluštění?

Řešení mého případu vychází z důkazních postupů, které byly k dispozici v padesátých letech a v roce 1968. Čtenář navíc dostává po cestě stopy, takže může záhadu rozluštit i sám. Kromě toho čtenář detektivek má uzavřenou nepsanou dohodu s autorem. Pokud se stal zločin, na pachatele musí být poukázáno. Otázka je, jestli se ho podaří dohnat vždy k odpovědnosti, ale to už jsou jiné okolnosti.

Jak jste minule zmiňoval i přítomnou erotiku dle pravidel Arnošta Lustiga - tedy postrádající naturalistický popis (s)prostocviků, dojde i zde na ni?

Můj vyšetřovatel je člověk jako vy nebo já, z masa a kostí. Takže potřebuje nějakou partnerku. Je v těch partnerských vztazích samozřejmě více či méně úspěšný jako každý z nás a to samozřejmě má vliv na jeho osobu. Nikdy nedegraduji děj, že bych popisoval nějaký tělocvik, ale myslím, že čtenář pochopí, jaký vliv mají a měly na Dana Braného ženy. Pro nás muže mají ženy v našich životech nejzásadnější místo. Ať už si to my chlapi přiznáme, nebo ne. Kromě toho nikdo nic hezčího dosud nevymyslel.

Nemyslíte, že jihočeské čtenáře může mrzet, že nevyužíváte místní lokace k zasazení děje? Co nějak v budoucnu zapracovat zmínku o pro Písek její historií ikonické vile Marta? A jak na Vás zapůsobila její letošní srpnová zkáza?

Mám námět na jihočeskou zápletku, protože jsem k tomuto tématu dostal nedávno velmi zajímavé indicie a samozřejmě v hlavě to mám prakticky hotové. Na zpracování to bude ještě chvilku čekat, protože mezitím jsem si napsal další detektivku a až se vysekám z části povinností, musím ji začít pilovat. A až bych napsal tu jihočeskou, slíbil jsem ji ještě zkonzultovat s osobou, která to zažila a je to s ní spojeno.

Požárem Vily Marta jsme byli jako rodina zdrceni. Nejen proto, že vila je součástí historie též naší rodiny, ale ten požár je tragickým završením osudu rodiny, kterou komunisté zničili. Náš otec, Ota Sekyrka si s Dagmar Šimkovou byli blízcí, chodili spolu před zatčením tančit do Bílé růže. U nás na zahradě se scházeli, když se domlouvali na pomoci svým spolužákům, v té době vojenským zběhům, kteří se ukrývali v Píseckých lesích. To, co z vily zbylo, je dnes v rukou soukromého vlastníka a je jeho právem s tím nakládat podle vlastního uvážení. Pro nás Písečáky je ten osud vily samozřejmě osobní. Já jsem to měl možná v tomto směru co do očekávání s vilou malinko jednodušší, protože jsem nevěřil, že plánem mělo být někdy zřídit ve vile muzeum věnované Dagmar Šimkové nebo začít vilu rekonstruovat pro bydlení. Už se zahradou by to vypadalo jinak.

Poznámka: O zkáze vily po jednává tento článek: https://medium.seznam.cz/clanek/petr-hejna-kdo-stoji-za-pozarem-secesni-vily-v-pisku-to-snad-prokaze-vysetrovani-302792

Jste v kontaktu s potomky Dagmar Šimkové v Austrálii? Mám díky nim dobové fotografie vily a jejích obyvatel, po požáru sdílené na sítích.

Ne, Dagmar nás navštívila po revoluci. Z nás bratrů se s ní tehdy setkal nejstarší Antonín, kterému bylo osmnáct let. Byl to pro něj mimořádný zážitek. Když to líčil, pochopil jsem, že ona nebyla jen fyzicky nádherná, chytrá, charismatická, majestátní - k tomu osobnost. Vše, co dovedli komunisté na člověku tak nenávidět. V kombinaci se vším, co rodina bankéře Šimka v Písku symbolizovala, pochopíte, proč se ji rozhodili lidé nové doby zničit. Když už se ji nepodařilo pokořit. Tak ostatně začíná ten její bestseller Byly jsme tam taky, který se odehrává kde jinde než na schodišti před vilou Marta. Pak se za ní zavřely brány věznic na 14 let. Jinak napsala nám ještě z Austrálie, když otec předčasně v roce 1990 zemřel na následky svého čtrnáctiletého věznění. Pak už jsme v kontaktu nebyli.

Spisovatel obvykle má i načteno - pokud to není chrlič sebestředných příspěvků na sítích. Jaké máte oblíbené autory a zda mezi ně patří i klasika kriminálního žánru, od třeba z našich Čapka nebo Fikara po autory americké drsné školy, Aghatu Christie, Dorothy Sayersovou či současné spisovatele jako Jo Nesbø?

Podíval jsem se, jak řemeslo dělají, ať už populární Ladislav Beran, Dominik Dán a ze zahraničních skutečně třeba Jo Nesbø. Ale přiznám se, že jen kvůli tomu, abych se jim koukl pod ruce. Z časových důvodů se pokouším stihnout aspoň část z hromady nepřečtených knih s historickou tématikou. Pokud by zbyl čas na prózu, chystám se zas na nějaký román od Kateřiny Tučkové, Jiřího Hájíčka a nebo znovu milovaného Arnošta Lustiga. Samozřejmě u českého čtenáře kraluje zahraniční detektivka, protože jako čtenář máte šanci vycestovat kamkoliv. Seveřané tomu navíc přidali ponurou atmosféru, zimu, problematického hrdinu a často také možnost vyrovnat se s pokrytectvím místní společnosti. Myslím ale, že česká detektivka má potenciál podobně zasáhnout do naší nevyřešené minulosti a vypořádat se s ní. Seveřané udivují kromě místa a počasí často brutalitou provedení činu. Tohle bych si ale nedovolil napodobovat. Samotné motivy a okolnosti zločinů však mohou být podle mě pro české prostředí fascinující.

Sledujete detektivky v televizi? Popravdě, ty, co chrlí komerční televize jsou jinačí kategorie než klasika jako mého mládí Columbo (tenkrát coby Colombo), nebo novější, leč nestárnoucí Midsomer nebo Poirot?

Nárazově. Že je u nás detektivka super oblíbený žánr a komerčním televizím se zřejmě vyplatí udělat z toho nekončící výrobní linku, je realita. Pak jsou tu klenoty jako Malý pitaval z velkého města nebo Případy 1. oddělení, které vychází z reálných kriminálních případů a dále nejvíce odpovídají vyšetřovacím postupům. Jejich úspěch tkví dále i v tom, že se jedná o ucelenou detektivní řadu, ne o nikdy nekončící Dallas. U vámi zmiňovaných zahraničních pokladů nesmíme opomenout popularitu díky filmovému ztvárnění, které je schopné v některých případech předběhnout samotného autora. Suchet bude prostě navždy Poirotem, mon ami.

Bon, mon ami, souhlasím, ještě mi nabíhají v této souvislosti Hříšní lidé města pražského. Není název knihy narážka na seriál „To je vražda, napsala“?

Tak to mě nenapadlo. Ten poslední název vymyslel nejdřív kolega z vysoké školy, Pavel Pokorný a nazval to „Byla to vražda, nezapomeň“. A když ten název viděl režisér Hynek Bočan, tak říkal, není to ještě ono - musí zmizet to „ne“.Když vám to řekne Bočan, není důvod odmlouvat. Pochopil jsem, až když kniha vyšla. Samotný název v čtenáři vzbuzuje zvědavost a možná i tíseň.

Jste stále aktivní v Křesťanské akademii? Díky besedám jí pořádaným jsme se s rodinou opět setkali s Karlem Schwarzenbergem, následně s Danielem Hermanem

Křesťanskou akademii jsem před třemi lety musel předat do dalších rukou. Kromě ředitelování totiž v rámci Asociace obchodních akademií zastupuji jihočeské obchodní akademie a mám i další aktivity, do kterých jsem uvrtán a kde je těžké říci ne. Mám také hlavně dvě dcery, které jsou ve věku dospívání a ty mě teď potřebují. A abych byl v týmu mezi námi holkama, nemám to zadarmo. Umím udělat culík i cop. Dobrý jsem i na rozčesávání před spaním, ačkoliv si mladší dcera stěžuje, že ji přitom vždycky utrhnu hlavu. Myslím si, že si vymýšlí. Co se akademie týká, jsem stále členem a když sháním přes akademii přednášejícího pro naši školu, zmíním jméno paní ředitelky ČKA Trnkové nebo našeho prezidenta, prof. Tomáše Halíka a to má samozřejmě váhu. Ještě řeknu, že v Písku se mezitím stala ředitelkou písecké knihovny doktorka Štěpánka Činátlová. Lidi, které jsem dříve zval v rámci České křesťanské akademie, dnes zve mimo jiné právě ona do knihovny. Písecká knihovna je díky ní a jejímu týmu úžasný prostor pro setkávání.

S Tomášem Halíkem se občas vídáte - asi spíš virtuálně?

Jsme v kontaktu, komunikujeme hlavně emailem. Dostávám dál pozvánky na akce, kde je přítomen, já jsem bohužel většinou buď v tu samou dobu jinde nebo s dcerami, které si mě užijí málo. Že se ale já, ve svých tehdejších 25 letech nevzdělaný trouba, dostanu pracovně do blízkosti Halíka a těchto lidí, by mě tehdy nenapadlo ani ve snu. Navždy zůstávají mou další školou pokory a inspirace.

A ještě k „práci“ tedy ke škole - zde bych se prvně zeptal, zda u vás vnímáte nárůst agresivity žáků. Jistý Evan Hunter popsal tuto situaci coby Džungli před tabulí v Americe již v roce 1976 - sám byl tehdy učitelem. Coby Ed McBain zase sepsal bezmála šedesát kriminálních příběhů z 87. revíru.

Ano, mám dojem, že agresivita ve školách narůstá, a zkušenosti kolegů ze základních škol to potvrzují. Svou roli hrají sociální sítě, kde se děti setkávají s ponižováním a agresivitou, zhoršující se psychická pohoda části mladé generace, ale také prostředí, ve kterém vyrůstají. Dítě se učí především nápodobou. Pokud doma nebo ve společnosti vidí, že se konflikty řeší křikem, ponižováním a silou, těžko od něj můžeme očekávat, že se bude chovat jinak. A možná bychom se měli ptát nejen na to, proč jsou některé děti agresivní, ale také na to, kde se mají naučit zvládat vztek, frustraci a nesouhlas jinak než útokem. Není to tedy jen o dětech. Když mluvím s kolegy z píseckých základních škol, tak často ten souboj nesvádějí ani tak s dětmi, s těmi by se i nějak domluvili, ale bohužel velmi často právě s rodiči. Někteří rodiče jsou schopni produkovat s pomocí umělé inteligence opakovaně tu samou stížnost. Ředitelé jsou povinni se tím zabývat a na to odpovědět. To je ale pořád lepší scénář. Někdy se ředitelé o stížnosti dovídají rovnou s ohlášením inspekce. Je problém v takovém případě budovat mezi rodičem a školou partnerský vztah. Na střední škole je situace jiná. Studenti si nás vybírají dobrovolně a máme také jinak nastavená pravidla. K tomu je pak na konkrétní škole, co dělá pro to, aby se její studenti cítili ve škole bez stresu. Školní prostředí nemá být stresorem.

Máte opět naplánované zahraniční výjezdy se studenty a kam?

Momentálně připravuji pro studenty na jaro vzdělávací exkurzi do USA, do New Yorku. Mezitím musím v lednu odskočit do Řecka, protože nám vyšel grant a část našich studentů bude v květnu skládat provozní čtrnáctidenní praxe ve firmách v řecké Soluni.

Vhodně zvolené místo, spojené s příchodem našich věrozvěstů. Měl jste možnost si v poslední době opět projít Cestu bolestných kamenů, o kterou jste se zasloužil? Pokud ano, v jakém je stavu?

Ano, čas od času chce někdo, abych ho provedl. Na skoro všech zastaveních zmizela rubínová kapka krve, kterou si někteří odnesli jako talisman. Lidé nechávají na zastaveních vzkazy a je to fajn. Na Vyhlídce Píseckých lesníků, kde je zastavení Naděje, někdo vzal kámen a měl potřebu prasknout z jedné strany sklo. S ohledem na to, že Cestu ročně navštíví několik tisíc lidí, mě to samozřejmě mrzí a považuji to za zbytečné. Ale je to úplně v lese, stejně jako vedle stojící dřevěný přístřešek, na kterém se během let místní řezbáři a pisatelé také vyřádili.

Sešli jsme se popovídat si u Reinerů ve významný den, 28. října, tedy v den výročí vyhlášení samostatnosti republiky - i když v Písku v tomhle byli o dva týdny napřed, stejně jako s Křižíkovým osvětlením. Mohu poprosit na závěr nějaký pozitivní vzkaz čtenářům do této společenskou atmosférou ne zcela pro republiku a nás občany klidné doby?

Máme konečně prezidenta, který není zamindrákovaný, nevyžívá se v tom, že by poštvával nás občany proti sobě. Nepotřebuje se za naše peníze v přímém přenosu předvádět v kohoutích zápasech proti všem, které nenávidí. To dává naději. Žijeme také v jedné z nejbohatších zemí planety. Máme překrásnou zemi, špičkovou lékařskou péči a vyspělý sociální systém, dokud si ho budeme moci dovolit. Můžeme politikům, kteří nemyslí dopředu například ohledně naší bezpečnosti nebo chtějí mít nezávislá media pod kontrolou, ukázat ve volbách zadní dveře. Každopádně s odkazem na 28. října buďme hrdí a aktivní občané naší země a nebojme se. Pečujme vedle toho o sebe v oblasti duševního a fyzického zdraví. Pečujme o naše rodiny, pěstujme dobré vztahy a jednejme čestně. A pro nás otce - učme se rozčesávat dcerám vlasy před spaním, jinak nám to jednou spočítají.

Děkuji za čas pro rozhovor a milou finální tečku, hned jdu rozčesat vlas své milé, byť to není má dcera.

****************************************************

Rozhovor s Pavem Sekyrkou o perzekuci rodiny StB je zde: https://www.kulturne.com/clanek/6958-syn-politickeho-vezne-pavel-sekyrka-se-rozpovidal-o-praktikach-stb-z-pribehu-mrazi

O akci pořádané ČKA zde: https://www.novinky.cz/clanek/vase-zpravy-karel-schwarzenberg-besedoval-ve-zcela-zaplnene-sladovne-v-pisku-40192542

O autorovi:

Pavel Sekyrka (1977) vystudoval Teologickou a Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, v rozšiřujícím studiu Pedagogickou fakultu Karlovy univerzity. Na Teologické fakultě v roce 2014 získal doktorát z teologie se specializací na církevní dějiny. Pracuje jako ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek. Je členem krajské rady CZESHA, Asociace obchodních akademií ĆR, České křesťanské akademie a  Amnesty International. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva a zabývá se studiem totalitních systémů. Mezi jeho úspěšné projekty patří neformální učebnice holocaustu Zmizelí a nalezení s předmluvou Arnošta Lustiga; Memento strakonických Židů (projekt byl prezentován na školách a v médiích v ČR, posléze na školách v Německu, Velké Británii a Izraeli.); Bolestné kameny (záštitu nad projektem převzali Marta Kubišová a Tomáš Halík, podílela se na něm řada význačných osobností, např. Miloslav Vlk, Hynek Bočan, Eduard Stehlík, Jan Tříska, Vilma Cibulková, Miroslav Táborský, Daniela Kolářová). Publikačně se dosud profiloval v oblasti židovské tématiky a církevních dějin. V Nakladatelství Brána v roce 2015 vyšel jeho román Bez soudu, v roce 2017 román Nedosáhneš na dno. V nakladatelství MOBA mu vyšly v roce 2023 detektivní thriller Ve spárech Afrodity. Jeho profesní heslo zní Škola jako komunitní centrum. V této souvislosti inicioval přestavbu školy, která vyhrála v roce 2021 titul PRESTA - prestižní stavba jižních Čech. V roce 2023 mu byla udělena Medaile Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy I. stupně za dlouhodobé a vynikající působení v oblasti školství. V soutěži Ředitel budoucnosti 2026 byl zařazen mezi TOP 10 ředitelů středních škol České republiky.