Článek
O těchto připomínkách nelidskosti na lidech jsem se dozvěděl díky tomu, že bratr mého dědy skončil jako odbojář v Mauthausenu a kámen, který připomíná jeho zavraždění v roce 1942, je před domem v Libické č.p. 6 v Praze, kde zkraje žila i má matka. Ta se pak s mým dědou a babičkou přestěhovala o dva bloky dál do Čáslavské č.p. 3, kde se sama ve věku osmi let spřátelila s šestiletým chlapcem Petrem Neumannem. On i celá jeho rodina, rovněž roku 1942, odjeli transportem do Treblinky a tam z transportu šli rovnou na smrt.
Kámen zmizelých bratra mého dědy, odbojáře Josefa Šperla
Mně je to blízké tím, že matka mi dala jméno právě po chlapci, se kterým zažívala protektorátní hrůzy války. Její jediná společná fotografie je oba zachycuje na hřišti v Edenu, kam mohla Petra doprovodit, protože na mnoho míst neměli židovské děti přístup, respektive bylo jen málo lokalit, kde se Židé mohli vůbec scházet. Je to až paradoxní, ale z Edenu, tedy ráje, šel ten kluk zakrátko rovnou do pekla.
Když jsem letos dokončoval svoji knihu věnovanou vzpomínkám na dětství i zmiňoval tam osudy příslušníků naší rodiny, její druhá kapitola má název „Proč jsem vlastně Petr aneb Smrt židovského chlapce“. Zmiňoval jsem to již dříve při nahrávkách pro Paměť národa, nyní to ale nějak celé znovu ožilo. Matka také požádala o instalaci Stolpersteine pro rodinu jejího kamaráda. A díky dalším pátrání po osudu Petra došlo k překvapivým zjištěním, až do té doby byla chyba v evidenci transportních lístků, jak jí sdělili 31. 1. 2025 z Židovského muzea s tím, že dojde i k opravě údajů v Pinkasově synagoze. Z korespondence se Židovským muzeem:
„Valtr, Gertruda a Petr Neumannovi a Amálie Herrmannová byli deportováni nikoli 22. 9. 1942 transportem Bn do Malého Trostince, nýbrž 8. 10. 1942 transportem Bu do Treblinky. V poválečných kartotéčních lístcích je chyba, která se bohužel přepsala i do naší databáze, kde jsem ji však nyní opravila. V příštím roce nechám datum úmrtí opravit i v nápisech na zdech v Pinkasově synagoze.“
Nicméně, nic není zadarmo a pro moji devadesátiletou matku, i pro mne důchodce s jedenácti tisíci měsíčně (nestěžuji si ale, jsem spokojený, co potřebuji navíc, na to si vydělám, hlavně, že mohu žít ve svobodě, číst a říkat, co chci a cestovat jinam než do NDR) se jednalo o dost vysokou částku. Stal se zázrak z Kalifornie se ozvali sponzoři, Joel a Nickie Abrahamsonovi, kteří loni poprvé navštívili Prahu. A tohle psal Joel koordinátůrm výroby kamenů. Přeložit a přepsat bych to dovedl, ale tohle je díky obvyklým lingvistickým perlám z Google Translatoru zábavnější.
„Loni v září (2024) jsme se procházeli po Praze, když jsem si všiml kovový záblesk z chodníku před nimi. I když nebylo žádné možná způsob, jak to vědět, trochu chladu z hloubi mého nitra mi řekl přesně co to bude. Když jsme se přiblížili, vypadalo to jako malý kovový čtverec. Po několika dalších krocích jsme objevili špinavou mosaznou plaketu o rozměrech 4“ x 4". Neumím česky, ale zjevně tam bylo jméno: Alois Sojka-Sokolovič a já jsme dokázali rozluštit slova: deportován 1942 Theresienstadt, Auschwitz. Slova, která jsem neznal, byla: ‚zde žil a zavražděn…‘
Jak to, že jsem o tom nikdy předtím neslyšel? Kolik jich je. Prošel celou Evropou, aniž by si jich kdy všiml? Potvrzovací e-mail, který jsem obdržel o sponzorování kamenů, obsahoval poznámky od paní Hejnové o jejím drahém Petrovi a jeho rodině, manželích Neumannových…. Když bylo vše zařízeno, dozvěděl jsem se, že paní Hejnová má narozeniny 11. listopadu (Nickie a moje výročí svatby) a její křestní jméno je Hannah (česky Hana), stejně jako moje dcera.“
A těch náhod je víc. 11. 11. se narodila jak moje dcera, tak otec mé manželky. Spojil jsem se s nimi a tohle mi Joel napsal:
„Ahoj Petře, za celý týden v Praze jsme si žádného kamene nevšimli. Když jsme se vrátili domů, začal jsem zkoumat Stolpersteine a uvědomil jsem si, že jsme jich museli projít přímo kolem desítek. I když k návštěvě Prahy člověk nikdy nepotřebuje extra záminku, rozhodli jsme se, že se musíme co nejdříve vrátit, abychom navštívili (a také očistili) co nejvíce kamenů. Návštěvu už máme naplánovanou na květen. V Praze plánujeme být 3. - 10. května.“
Doufal jsem, že nám to vyjde a s Joelem a Nickie se potkáme. A tenhle chlápek, Joel, je muzikant jako já, krom jiného třeba povečeřel s Ringo Starrem a potkal se i s Pink Floyd, Alice Cooperem, zažil i bluesovou legendu Willie Dixona…
A vyšlo to, 5. května jsme se sešli u Nového židovského hřbitova v Praze, vzal jsem je na zbytky toho na Žižkově, kde jsem nedaleko jako kluk žil a samozřejmě k matce. Ta mu věnovala fotografii, kde je s Petrem krátce před jeho cestou bez návratu.
Joel, moje matka, Nickie a jediná fotografie se popraveným Petrem
Ukázal jsem jim také, kde je kámen dědova bratra, který Joel i s těmi dvěma okolními očistil, jak zmiňoval, že má i v plánu cesty přes oceán. A dokonce už inspiroval další lidi, kteří ho v tom hodlají následovat.
Joel u kamenů v Libické
Joel u kamenů v Libické - vzácný člověk!
V Čáslavské jsem ho vyfotografoval s darovaným originálním snímkem matky a Petra u vchodu, kterým on jednou odešel, aby zpět již neměl šanci se vrátit.
Joel vzal Petra před dům, kde žil - v myšlenkách i na fotografii
Rozloučili jsme se na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Nickie psala hned druhý den mé manželce: „Nikdy jsem si nedovedla představit, že potkám dva lidi, se kterými mi hned bude tak dobře. Děkuji! Těším se, až tě znovu obejmu.“
Loučení – moje Jana, Nickie, Joel a já
A i my se těšíme, až se s těmito mimořádnými a laskavými lidmi znovu setkáme a ty slzy při objímání budou z radosti, ne ze smutku - i když tam bylo i dojetí, že se loučíme. Co dokáže jedna stará fotka a lidská nelhostejnost je až neuvěřitelné.
