Protoevangelia, draci a jiná zvěrstva

Jedni jedou naprosto zásadovou linii – především naši evangelikální bratři. Ti se tak nějak historicky zamotali do oněch uhlazených, pozdních křesťanských kanonických textů, ze kterých si vyzobávají různé paralely a vytvářejí dogmata o sola scriptura a nikdy více. Pak tu máme křesťany liberální, kteří jsou ochotni uznat, že ne vše, co je psáno, je také historicky dáno. Zvláštní kategorií jsou pak katolíci a jim podobní tradicionalisté. Ti sice berou biblické texty jako solidus, jako základ, ale stoupají po nich výš, do větví tradic, a nebojí se tu a tam sáhnout po apokryfech, aby takříkajíc podpořili institucionální růst „firmy“. A pak, na zcela opačném pólu než evangelikálové, stojí různí ezo-blázni, mystici a apoštolové zmaru, kteří v apokalyptických textech hledají vítězná čísla do Sportky nebo přesné datum konce světa na příští úterý.

Podívat se přitom na zoubek skutečným počátkům křesťanství lze i z oněch dochovaných textů. Nemusíte být fanatický věřící, ani ezokundy. Nemusíme hledat templářské šifry a skryté zákruty, abychom pochopili, co se tehdy mohlo dít.

Pokud se budeme bavit o tom, jaký příběh stojí na samém počátku, musíme se přenést do prvního století. Do doby, kdy po Izraeli a v diaspoře pobíhají různí samozvaní mesiášové, proroci a blázni. Jejich vyčerpávající seznam nám mimochodem krásně líčí Flavius Josephus, kněz chrámu, který některé z těchto podivínů dost možná potkával ráno cestou do práce. V této době je mesiášský kult nesmírně silný.

A do toho nám vstupuje kult Jozua – bájného zachránce Židů, který je dovedl přes Jordán do Zaslíbené země. Ten Jozue má čirou, nebo snad ne tak čirou náhodou shodné jméno jako Ježíš. Ano, to je ten klasický průser češtiny a dalších moderních překladů! Ježíš a Jozue je totiž lingvisticky jedno a to samé jméno. Řecká Septuaginta píše o starozákonním Jozuovi úplně stejným slovem jako křesťané řecky o Ježíši: Iésús. Hebrejské Jehošua je prostě Jozue i Ježíš. Mimochodem, obdobně to máme s „kristem.“ Kristus je překlad mesiáše. A starozákonní septuaginta se nebojí nazvat třeba Kýra Velikého, perského krále za Krista, protože mesiáš, protože zachránce.

Kult tohoto Jozua/Ježíše je v prvním století živý. Flavius Josephus píše o bláznech typu Theudase, který žene lidi k Jordánu, chce jej překročit a věří, že se před ním vody rozestoupí (přesně jako to udělal Jozue v Tóře). Jistý „Egyptský prorok“ zase po svém kázání na Olivetské hoře plánuje zaútočit na hradby Jeruzaléma (opět archetyp Jozua a hradeb Jericha). Každý z nich se mohl právem nazývat „Ježíš“. A pak tu máme jakéhosi Ježíše ben Ananiáše, který těsně před zničením chrámu burcuje lid, veleradou je poslán za římským prefektem, je bičován, vyslýchán… Ecce homo, že ano?. Těchto bláznů a paralelních případů bylo mnoho. A mnozí měli plné právo být nazýváni Jozue – tedy Ježíš.

Pokud ovšem hledáme sociologickou skupinu, která by se podobala křesťanům v době mezi údajnými událostmi v roce 30/33 n. l. až po pád jeruzalémského chrámu v roce 70, respektive po pád Jeruzaléma v roce 135, narazíme na problém. Teoreticky by zde mělo žít spoustu generací raných křesťanů, kteří žijí paralelně s fungujícím chrámem a svátky v Jeruzalémě. Ale my o nich historicky téměř nic nevíme! Máme tu však jinou věc. Máme tu silný, velmi divný příběh.

Vezměte si Janovo Zjevení. Pro mnohé je to jen bláznovo vidění z nedělního rána. Vidíme tam Roš ha-šana, Jom kipur, nekonečné citace Starého zákona… ale pozor! Objevuje se nám tam i kus něčeho, co je zřejmě mnohem starší. Je to 12. kapitola Zjevení. Není to můj výmysl, všimli si toho pochopitelně už jiní textoví kritici. Tato dvanáctá kapitola se totiž vymyká celému textu a evidentně sdílí jinou, starší, mytologickou tradici.

Žena je ohlášena symbolem na nebi. Rodí dítě. Dítě je okamžitě vzato zpátky do nebe. Sedí na trůnu. Andělé bojují se sedmihlavým drakem v nebi. Drak padá na zem, pronásleduje matku na poušti. Ale nahoře v nebesích všemu kraluje Mesiáš a dole na zemi je boží lid vykoupený krví Beránka.- tolik ve zkratce.

Pokud alespoň trošku znáte křesťanské kerygma, musíte v tom vidět onen příběh. Snad i hezčí a dramatičtější příběh! Kdyby nebyl později převálcován historizujícími synoptickými evangelii, mohl mít křesťanský mýtus až pohádkový háv s drakem a kosmickým bojem. Jenže – a teď poslouchejte pozorně – nám v té 12. kapitole zcela chybí Betlém! Chybí Herodes, Nazaret, kázání na hoře, dokonce i Pilát a ukřižování. Nic z toho tam není. Dítě se narodí a – šup! – rovnou sedí na trůně jako Mesiáš. Celá stará kostra tohoto příběhu vlastně prvním věřícím říká: „Ano, lidé, dole na zemi bojujete se zlem, ale váš Mesiáš už nad vámi bdí v nebi“ (a snad jednou přijede na pomoc jako blaničtí rytíři).

Apokalyptika je žánr, který je pro mnohého dnešního západního racionálního křesťana těžko skousnutelný. Navíc máme v Novém zákoně oficiálně jen toto jediné Zjevení, ostatní podobné texty byly označeny jako nekanonické apokryfy. I když! Máme tu vlastně ještě jedno „zjevení“, čistě kanonické, jen ho na první dobrou nevidíme. Jan píše církvím v Malé Asii. A kdo píše také do Malé Asie a Řecka? Přece Pavel z Tarsu. Co jim píše? Že on má jiné evangelium, které neobdržel od lidí, ale bylo mu zjeveno – ano, řecky apokalypsis, zjevení od samotného šéfa.

A jaké to Pavlovo evangelium je? Kdybychom měli k dispozici jen Pavla, se synoptiky by neobstál. Přečtěte si První Korintským 15 nebo Filipským 2.

Především v listu Filipským je „problém“, že tam máme zase jen Ježíšův kosmický „výtah dolů“. Žádný Betlém, žádný zlý král Herodes, žádný Pontský Pilát, žádný Jan Křtitel. Jen hezký teologický sešup dolů výtahem. A ostatně Pavlovo proslulé vytržení do „třetího nebe“ je zase jen ukázkou této mysticko-kosmické teologie. Přečtěte si někdy židovsko-křesťanský apokryf Nanebevstoupení Izaiášovo. Je to paralelní příběh k Janovu zjevení a k listu Filipským – kosmický sestup a vzestup, ale vůbec to není podobné pozdějším životopisným evangeliím.

A to je ten zásadní problém, přátelé. Máme tu prokazatelně rané tradice – před-janovské, před-pavlovské, které s největší pravděpodobností předpokládají jiného, tzv. kosmického Ježíše ve výtahu. A co bylo potom?

Řecký a římský svět, zvláště po onom osudovém roce 70, vůbec netuší nic o reálné geografii a reáliích Izraele. Ale bytostně dychtí po příbězích! Ten epický příběh s drakem by se jim sice líbil, ale nakonec je převálcován a vyzobán autory jinými. Přichází „Marek“ – a píše zcela jistě až po roce 70, protože už popisuje pád jeruzalémského chrámu (a ne že ne). Ostatní evangelisté pak píší přesně to, po čem se lidé ptají.

Různé tradice evangelijního příběhu nám říkají vlastně to podstatné - jste boží lid a je to díky tomuto příběhu. Evangelium je tedy potvrzující příběh již existující komunity.

Prvním generacím křesťanů zkrátka stačilo vědět: Jste boží lid a Jozue/Ježíš už vládne v nebi a bdí nad vámi. Další generace ale chtěla ten mýtus rozvinout. Jak to, že to dítě bylo takovou chvíli dole na zemi? Jak z něj najednou vyrostl chlap? Co ten chlap tady na zemi vlastně říkal? Co dělal? Kde bydlel? Kdo byla jeho matka a jak přesně zemřel? To je klasické, učebnicové historizování a rozvíjení původně mýtického příběhu.

A to je vše.

I když upřímně, mně osobně by se ten epický příběh s nebeským drakem líbil mnohem více, než to teologicky nudné, tiché sestoupení Ducha na Marii kdesi v galilejském zapadákově.