Trapný Ježíš? O iluzi apologetů a zrodu antického hrdiny

Říkají tomu vznešeně „argument trapnosti“. Tvrdí nám, prosím pěkně, že evangelisté by si přece nikdy, ale vůbec nikdy nevymysleli tak potupné, tak absolutně ponižující finále pro svého božského Mesiáše. Kříž! Hanba! Zločinecká smrt! Ergo – dodávají tito myslitelé vítězoslavně – muselo se to stát přesně takhle, protože vymyslet by si to bylo zkrátka příliš… trapné.

Jak jsme si již laskavě objasnili v našem minulém zastavení, původní narativ byl zcela jiného ražení. Bylo to velkolepé hrdinství. Kosmický střet. Boj s drakem, chcete-li. Jenže pak, dámy a pánové, přichází rok 70 našeho letopočtu. Zkáza jeruzalémského Chrámu. Těžiště se definitivně přesouvá a nám známe křesťanství se stává doménou řeckého, helénistického světa (to neznamená, že by pro židovské nepokračovalo, ale kdo dnes zná Ebionity, že…) . Máme tu najednou apokalyptické skupinky kolem kultu onoho Jozua/Ježíše, které – a to si musíme přiznat – o geografii či reáliích starověkého Izraele neví zhola nic, ale zato nesmírně lační po pikantních detailech ze života svého Mesiáše, jenž kdesi na nebeském trůnu uniká soptícímu drakovi.

A právě zde se nám celý onen slavný argument trapnosti hroutí jako domeček z karet. Ockhamova břitva, přátelé! Proč bychom se měli složitě a krkolomně snažit vysvětlovat, že bylo pro tehdejší ranou církev „trapné“ mít Ježíše na kříži, když se nám nabízí vysvětlení mnohem prostší, logičtější a bytostně lidštější? Ocitáme se dvě generace po oněch hypotetických událostech. Chrám je v troskách, křesťanství mluví řecky a na scénu nastupuje fenomén lidového vypravěče. Představte si ho. Není to žádný sofistikovaný teolog od psacího pultu. Je to ten archetypální kmotr, antický děda, co v hospodě nad džbánkem vína barvitě líčí eposy o hrdinech dob minulých. Když se k němu dostane ta původní, teologicky strohá zvěst, kterou známe z Pavlových listů – tedy čistá informace, že jakýsi kosmický Ježíš kdesi umřel na kříži, přičemž o nějaké Marii, Betlému či Pilátovi nepadne ani slovo – co takový vypravěč udělá? Rozhodně si neřekne: „Propána, to je ale trapný průšvih.“ Ne! On ten příběh publiku prodá. Zvolá: „Lidé dobří, chápete, jaký to byl chudák? Víte vůbec, kolik toho ten člověk vytrpěl?!“ Přidá pot, bičování a slzy. Udělá z něj tragického, fyzického hrdinu. „A díky němu,“ škytne náš vypravěč, „díky němu jsme tu my a my neseme jeho odkaz dál!“

Tohle, vážení, není žádná omluva jakési trapnosti. To je geniální brnkání na tu nejzákladnější a nejsilnější strunu lidské psychiky – na empatii. Na hluboký soucit s nezměrným trápením nevinného člověka. Argument trapnosti je v tomto světle obyčejná hloupost. Evangelijní texty oné druhé a třetí generace nepotřebovaly nic zakrývat. Ony prostě a jednoduše potřebovaly ten příběh zhmotnit, nafouknout a přibarvit, protože si to žádalo dobové publikum. Posluchači se neustále dožadovali antického prequelu a sequelu: „A co se dělo předtím? A co dál?“ Příběh se musel rozšiřovat. To je celé tajemství.

Takže asi tak. A mimochodem, jak už jsem podotkl minule: kdyby bylo po mém, ten původní apokalyptický příběh s Ježíšem, který jako kosmický hrdina kdesi v nebesích mydlí draka, by se mi literárně líbil mnohem, ale mnohem více.