Šimon Mágus je apoštol Pavel

A tu Bibli, kterou držíte v ruce, na chvíli odložte. Protože to, co se tu chystáme otevřít, není úhledná selanka o tom, jak se hodní apoštolové drželi za ruce, na všem se shodli a budovali církev. Co když se nám totiž v dějinách křesťanství několik různých mužů slilo v jednoho? A co hůř – co když se nám jeden muž, ten absolutně nejvlivnější ze všech, naopak rozpadl na několik různých postav? Jen proto, abychom tu jeho temnou, neovladatelnou část mohli z duše nenávidět, zatímco tu druhou budeme uctívat na oltářích?

Ne Pavel. Šimon. Představte si tu scénu z osmých kapitol Skutků apoštolských. Šimon přichází ze Samaří. Ohromuje lidi magií. Chce od apoštolů, konkrétně od Petra, koupit duchovní moc. Je to arcilotr církevních dějin, prototyp heretika, padouch.

A teď střih. Otevřeme Flavia Josepha. Co u něj čteme? Zjevuje se nám tu jiný Šimon. Je to žid narozený na Kypru. Magus. Člověk, který se pohybuje v intimním mocenském kruhu římského prokurátora Felixe a jeho židovské manželky Drusilly. Felix, Drusilla a mág Šimon. Zní to jako zajímavá historická bulvární epizoda. A teď znovu otevřeme ty samé biblické Skutky apoštolské. Nalistujte kapitolu čtyřiadvacet. Kdo stojí před tou samou římskou mocí? Kdo je předveden před toho samého prokurátora Felixe a jeho židovskou manželku Drusillu? Kdo s nimi vede učené náboženské řeči, zatímco se ve vzduchu vznáší naprosto nezakryté korupční očekávání peněz?

Pavel. Apoštol Pavel!

Zastavme se. Protože tady historik přestává být uctivým turistou a začíná čichat krev.

Je to náhoda? Je to důkaz? Ne. Je to trhlina v matrici. Šev, ze kterého na nás zírá obludná možnost, že naše takzvané prameny nehovoří o dvou lidech, ale o jednom. A jestli si myslíte, že to je jen okrajová hříčka, pojďme hlouběji. Protože tenhle přízrak má ještě jedno jméno. Bar-Jesus. Neboli Elymas. Znovu Skutky apoštolské, tentokrát 13. kapitola. Pavel přijíždí na Kypr. Zastavme se – odkud že byl ten mág Šimon u Flavia Josepha? Aha, z Kypru. A koho Pavel na Kypru potká? Falešného židovského proroka, mága jménem Bar-Jesus, který se vetřel do přízně římského místodržitele. Pavel ho oslepí a zničí.

Jenže podívejte se na tu literární zrcadlovou síň!

Z Elymy se vyklube židovský mág z Kypru napojený na Římany. U Josepha je Šimon židovský mág z Kypru napojený na Římany… no tvl. Vidíte, jak se ty postavy slévají? Ten text se doslova potí snahou oddělit apoštola od mága, ale ta identita je tak tekutá! Vždyť přímo v téhle scéně s Bar-Jesusem se odehraje ta slavná proměna jména. Najednou se tam napíše: „Saul, kterému říkají také Pavel…“ Jakoby Pavel zrovna potkal svůj vlastní stín, svou vlastní magickou minulost, oslepil ji, oddělil ji od sebe a stal se někým jiným. A ta nevraživost vůči tomuto solitérovi? Ta s postupujícím časem jen roste.

Otevřete si Markovo evangelium, devátou kapitolu. Učedníci přiběhnou za Ježíšem celí rozzlobení: „Mistře, viděli jsme někoho, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale nechodí s námi! Tak jsme mu v tom bránili!“ Co na to Markův Ježíš? „Nebraňte mu. Kdo není proti nám, je s námi.“ Zní to smířlivě. Markova komunita ho ještě toleruje. Ale počkejte. O pár desetiletí později se píše evangelium podle Matouše. A tam ve dvanácté kapitole tentýž Ježíš najednou nesmlouvavě hřímá: „Kdo není se mnou, je proti mně!“ Co se stalo? Proč to radikální přitvrzení? Protože ten „neznámý“, ten solitérní exorcista, který jedná na vlastní pěst a odmítá se podřídit autoritě původních apoštolů v Jeruzalémě, narostl do děsivých rozměrů. Ustavil si vlastní sbory. Vytvořil vlastní teologii.

A dámy a pánové, kdo byl tím mužem, který kašlal na hierarchii a tvrdil, že jeho zjevení je nadřazené?

Byl to Pavel!

V listu Galatským nám to Pavel sám vpálí přímo mezi oči: „Mé evangelium není lidského původu. Nepřijal jsem ho od člověka, ale ze zjevení!“ Pavel staví svou autoritu na tom, že Petra a ty ostatní pobudy z Galileje k ničemu nepotřebuje. On viděl Krista v extázi. On má vize. A tady přichází ten nejtěžší úder. Starokřesťanský text, známý jako Pseudoklementiny. Zde vystupuje jako úhlavní nepřítel církve a svatého Petra náš starý známý – Šimon Magus. Ale jaký je to Šimon? Už to není jen trapný šarlatán. Je to teolog! Je to člověk, který se hádá s Petrem a křičí na něj: „Já nepotřebuji tvou tradici! Já mám přímé poznání ze zjevení! Já mám vize!“ Šimon v Pseudoklementinách mluví úplně stejně, drze a arogantně, jako mluví Pavel v listu Galatským. Petr ve spise na Šimona útočí slovy: „Jak by tě mohl Pán poslat po jediném vidění? Proč bys na nás útočil, když my jsme s ním žili? Ty ses stal naším nepřítelem!“ Tohle není polemika se Šimonem. Tohle je krystalická, nezředěná nenávist původní jeruzalémské židokřesťanské obce vůči Pavlovi z Tarsu! Jenže církevní cenzoři už nemohli napsat jméno Pavel. Tak napsali „Šimon“.

A pak je tu slavný heretik Markión. Člověk, který ve druhém století málem zničil rodící se církev. Zcela zavrhl Starý zákon a za jediného, absolutně pravého apoštola prohlásil koho? Pavla. A víte, co udělali církevní otcové, jako Irenaeus? Prohlásili, že duchovním otcem Markióna a zdrojem vší hereze je… Šimon Magus…Kruh se uzavírá. Šimon plodí Markióna, Markión uctívá Pavla. Je to jedna a tatáž myšlenková linie. Šach mat.

Když to čtete pozorně, mrazí z toho.

Raná katolická církev po prvním století stála před neřešitelným problémem. Měla tu Pavla. Muže, který rozšířil křesťanství do světa, jehož texty se četly úplně všude, jehož vliv už nešel vymazat. Ale zároveň to byl nezvladatelný radikál, mystik a gnostik, kterého mnozí původní křesťané nesnášeli a báli se ho. Co s ním měli dělat? Vymazat ho nemohli. Přijmout ho v plné jeho síle se štítili. A tak provedli ten nejgeniálnější literární trik v dějinách: Rozřízli ho vejpůl. To, co na něm bylo přijatelné, ty organizační věci a morální apely, vzali, uhladili, oblékli do slušivého roucha a vytvořili z něj bezpečný mýtus jménem „Svatý apoštol Pavel“. Ale to temné, to nekontrolovatelné, to mystické, co prýštilo z jeho vizí – celou tu nebezpečnou teologii a nezávislost – vzali a hodili na fiktivního obětního beránka. Dali mu jméno Šimon Magus. Nebo Bar-Jesus. Nebo Elymas, nebo Magus, magor, ezokudna… Smíchali do jednoho pytle kyperského žida, samaritánského mága a nezkrotného extatického apoštola a vytvořili Univerzální Nádobu Na Herezi. Pavel a Šimon nejsou dva lidé. Jsou to dvě tváře jednoho muže, kterého dějiny nedokázaly unést celého.

A pokud si teď říkáte, že jsem se zbláznil, že to je nějaká postmoderní provokace, tak vás musím hluboce zklamat. Tohle totiž věděla už klasická německá teologie, v době, kdy se ještě nebála myslet do důsledků. Byl to v 19. století gigant Ferdinand Christian Baur a s ním celá slavná Tübingenská škola (včetně jmen jako Albert Schwegler a Eduard Zeller). Ti jako první nahlas a nekompromisně dokázali: Šimon Magus v klementinské literatuře je pouhé krycí jméno pro Pavla! A v té radikální kritice, která drásá obvyklé představy, pokračovali další. Nizozemec Willem Christiaan van Manen a v naší nedávné současnosti brilantní německý teolog Hermann Detering. Ti dotáhli hypotézu až k tomu nejkacířštějšímu, a přesto nejlogičtějšímu bodu. Tihle učenci se nebáli nahlas položit tu nejděsivější otázku:

Nevytvořilo rané křesťanství Šimona zkrátka jen proto, že potřebovalo nádobu na splašky, aby oficiální ikona svatého Pavla mohla zůstat navždy nedotčena?

Odpovězte si na to sami.

Ale garantuji vám jedno: Až příště otevřete Nový zákon a uvidíte ty dvě postavy stát proti sobě, už nikdy je nebudete číst stejně. Protože ty stíny na stránkách patří jednomu a témuž muži.