Článek
Česká republika poslední dny žije projevem amerického viceprezidenta na bezpečnostní konferenci v Mnichově, o kterém se asi všichni shodneme pouze v tom, že byl polarizující. Část společnosti ho považuje za urážku Evropy, mnoho lidí upozorňuje na to, že Vance má sám máslo na hlavě, a poukazuje na to, že Trump neuznal v roce 2020 svou porážku, Amerika se fašizuje, nevolený Musk škrtá úřady a úředníky a vytahuje další podobné argumenty. Druhá část společnosti projev J.D. Vance vnímá jako nastavení zrcadla Evropanům, poukázání na problémy, které naše politická reprezentace přehlíží, výzvu k návratu k reálné politice. Třetí a nejšťastnější skupina celou situaci ignoruje.
Já patřím do druhé skupiny. Věřím, že současná americká administrativa je přesně tím, co v Evropě potřebujeme - budíčkem. Mohl bych se dlouze rozepsat ohledně toho, že Musk nehajloval, naše vnímání „útoku na kapitol“ není objektivní, protože vychází pouze z toho, co tvrdí „demokratická média“ (ostatně si můžete všimnout, že my Evropané vnímáme Ameriku neobjektivně a téměř výhradně „demokratickou“ optikou), Musk a jeho Doge ústavu neporušují, a když soud některé jejich opatření zruší, tak to svědčí spíš o funkčnosti dělby moci než o její absenci, a tak dále. Komentář by to byl dlouhý a nikdo by ho nečetl. Chci se tedy jen krátce zaměřit na dva body, které mě pálí - Vancovo prohlášení, že se evropští politici vzdálili svým voličům, když neřeší migraci a potírají svobodu slova, a absenci zmínky o Ukrajině.
Myslím si, že Vance uhodil hřebíček na hlavičku, když řekl, že evropští politici neřeší náš největší problém - nelegální migraci a potírají svobodu slova. Tohle je opět něco, o čem by se dala napsat celá knížka, nicméně se dá říct, že tento fakt potvrzují volební výsledky. Média nás informovala o tom, že v Rakousku nedávno vyhrála „krajně pravicová strana“, ve Francii má Národní fronta Marine Le Pen přes 20 % křesel v parlamentu a sama Le Pen téměř vyhrála prezidentské volby, Švédští demokraté jsou na tom v parlamentní síle podobně, volební výsledek AfD se ve volbách příští neděli odhaduje na 21 %. Všechny zmíněné strany a osoby mají něco společného. Vystupují proti migraci, mají nálepku krajní pravice, ostatní strany s nimi ostentativně odmítají spolupracovat, jsou vláčeny tiskem, veřejně špiněny a kdokoli, kdo chce budit dojem slušného a uvědomělého občana jim veřejně nemůže vyjádřit podporu - bylo by to stigmatizující. V Evropě jsme rezignovali na pluralitní demokracii a tabuizovali jsme zpochybňování politiky green dealu, války na Ukrajině, opatření proti šíření Covidu, masové migrace a mnohá další témata, která vám v Čechách vynesou nálepku „dezolát“. Problém je, že těch témat, která jsou takto tabuizována, je už opravdu hodně a často vyvěrají z reálných problémů a obav občanů. Pokud je tedy hlavní politické strany odmítají řešit, vytlačují voliče na okraj a otevírají prostor stranám, které řešení nabízejí. Ostrakizace těchto stran a jejich vykreslování v tom nejčernějším světle (dezoláti, placeni Moskvou, nacisti, fašisti) pak vede jen k vyprazdňování těchto pojmů a dalšímu zesilování těchto stran. Už nemůžeme dále strkat hlavu do písku, ale musíme problémy jako masová migrace nebo propad životní úrovně v důsledku green dealu řešit - zatím stále máme možnost zavést pragmatickou politiku a vyřešit je demokraticky - tento prostor se ale stále zmenšuje.
Druhým bodem je Ukrajina a tvrzení, že Spojené státy zrazují Ukrajinu a zorganizovaly „druhý Mnichov“. Jestli mi něco vadí, tak je to fakt, že Ukrajina je tlačena k nevýhodnému příměří. Neviním z toho ale Spojené státy, nýbrž nás - Evropany. Válka na Ukrajině zuří už přes 10 let, její nejnovější horká fáze zuří tři roky. Po celé tři roky nejen že nejsme schopni Ukrajincům dodat zbraně potřebné k dosažení vítězství, nebo alespoň zastavení ruského postupu, nýbrž aktivně financujeme Ruskou federaci skrz nákupy nerostných surovin. Dle odhadů jsme jen my Češi za nákupy ruského plynu a ropy od začátku invaze zaplatili 7 miliard euro, zhruba pětinásobek toho, co jsme v rámci přímé vojenské pomoci poskytly Ukrajině. Naše vojenská pomoc dosáhla částky 1,25 miliard EUR, přímé „dary“ ze skladů české armády pak dosáhly hodnoty 7 miliard korun. Pro srovnání - jen roční výdaje ministerstva životního prostředí činí 21 miliard korun. Při pohledu do rozpočtů evropských zemí na západ od nás je kontrast ještě zjevnější. Na tom je reálně vidět, kde máme priority. Naše politická reprezentace má plnou pusu nutnosti podpořit Ukrajinu, ale z toků peněz je jasné, kde jsou naše priority. Reálně nás obrana nezajímá. Strkáme hlavu do písku. Nedivím se, že to Američanům vadí a že už nás nechtějí vodit za ručičku. Peněz máme dost, absolutně nám ale chybí vůle přizpůsobit se geopolitické realitě a začít provozovat reálnou politiku.
Přijde mi, že americký viceprezident před nastoupeným sálem v srdci Evropy odhalil, že „král je nahý“. A my namísto toho, abychom se chytli za nos a něco s naší situací udělali, tak kopeme kolem sebe, urážíme americkou administrativu a zarážíme hlavu stále hlouběji do písku. Reakce naší politické reprezentace mi připomíná chování tříletého dítěte.
