Článek
Duše, jako psychický orgán je za celý život člověka zatížena nejedním traumatem. Každá individualita má svou nezaměnitelnou dynamiku a vyhodnocuje různé události svým jedinečným přístupem té dynamice vlastní. Když se trauma nebo křivda uděje, psychický systém si tuto událost pamatuje a vytvoří si na ní svůj obranný mechanismus. V budoucnu pak, když se děje situace prožitému traumatu podobná spustí systém varování a dělá vše proto, aby člověka chránil od setkání s tím – brání retraumatizaci.
Avšak paradoxem psýché je její progres, vývoj. Není záměrem tohoto pojednání zaobírat se věcmi, jako je možná reinkarnace a řekl bych, že průměrně hledající člověk je natolik zaměstnán současným životem, že ho ten případný další nechává klidným. Zkrátka duše se ze své podstaty touží rozvíjet, vyvíjet a růst. Dělá vše proto, aby se ono trauma uvědomilo a uzdravilo.
Proto, tak jako magnet přitahuje člověku do života kulisy, které připomínají prožitou diskomfortní událost traumatického charakteru. Tato paradoxnost však vytváří protikladnost. Jedno chce chránit, druhé zvědomit. Jelikož jsou to části jednoho systému je třeba pro funkčnost celku dojít ke shodě. Slovo shoda je zde velmi důležité a nezaměňujme ho s kompromisem!
Ochranné složky jsou velmi mocné nástroje a umí udělat povážlivě mnoho pro ochranu a komfort člověka, mnohdy zachází do šílených extrémů. Představme si model, že někdo prožil trauma v 5ti letech a od té doby složky chrání psychiku před opakováním toho zážitku. Nyní je mu například 40let, avšak stále je chráněn onou stejnou složkou z pěti let. Samozřejmě o oněch 35let unavenější a úzkostnější. To je ohromná míra energie, která je po tolik let vynakládána. A to se bavíme o tom, že člověk by měl pouze jedno takové téma, což je prakticky nemožné.
Zkusme věřit tomu, že je možné odvážit se spustit k oné události, která je neustále ochraňována a dát jí najevo, že to, co se stalo už je pryč, je možné této ublížené části pomoci se zotavit a zapojit se zpět do života. Tím se uvolní ony ochranné systémy a energie, která byla vynakládána na obranu bude použita pro život.
Ano, je to cesta do hlubin a neznáma, za stíny a strašidly…je to seznámení se s tím, co nás ohrožuje a děsí…avšak mnohdy je to větší strašák, než jaká je skutečnost a to jednoduše proto, že je to téma tolikráte omílané a je na něho poukazováno jako na nebezpečí. Nicméně toto se nahlédne většinou až po projití celé cesty…během ní je třeba zvědomovat a integrovat prožitkem vše, co se nabízí.
Ze své vlastní osobní i pracovní zkušenosti vím, jak blahodárně toto rozvolnění působí a jsem přesvědčen o tom, že tyto zadržované energetické bloky mohou být původci mnoha nemocí a problémů se zdravím. To proto, že duše, jako abstraktní sféra nemá jinou možnost, jak o sobě dát vědět než přes tělo a proto tak činí. Kdyby se tak nedělo byla by lacině přehlížena, stejně jako se jí to děje do doby než u člověka propukne krize nebo psychický blok projevující se nejrozmanitějšími způsoby a scénáři.
Je žalostné, jak oduševnělá je naše společnost, kolik problémů by šlo řešit, kdybychom dali tomu nejcennějšímu, co jako lidstvo máme trochu pozornosti…každý, kdož se pohybuje v sebepoznání ví, jak vděčná duše je a kolik krásy umí odměnou vydat odvážlivci, který se k ní odváží sklonit.
