Článek
Lidská duše je velmi abstraktní „orgán“, v podstatě nemá konkrétní podobu, není hmotná a přeci tolik určuje naše bytí. Je to ona, kdo je s námi celý náš život a proto si zaslouží, abychom ji trochu poznali.
V dětství jsme s ní spojeni velmi úzce, je to místo v nás, kde žijí naše fantazie, sny – máme v ní komůrky štěstí, kam se ubíráme, když nám svět nerozumí, nebo když prožíváme nějakou křivdu. Je možné v tomto imaginárním světě zaznamenat postavy, představy a mít tam reálné kulisy. Dětství má bohatou strukturu vjemů.
Jak jdeme životem dále, rosteme a moudříme, tak opouštíme tento svět a objevujeme ten venkovní – zkoumáme a prožíváme ho. Je tolik vjemů, že na naše nitro nemáme čas. Už nejsme dětmi, které by zalézaly do svého imaginárního světa a venku se toho tolik nabízí. Pohybujeme se ve světě a mnohé do sebe nasáváme, zakoušíme a bez rozlišování ho hltáme.
Duše je však celou dobu s námi, trpělivě jako matka je vždy u svého dítěte. Čas od času, v dobách, kdy nám není úplně příjemně se zkoušíme dostat ke starým pokojíčkům v nás, ale ty jsou nám už příliš těsné a oněm kulisám už neumíme naslouchat. Nu a tak roky plynou a my se vezeme na vlně života, někdy na vlně někdy pod vodou… Jedeme v tempu života, který se neustále zrychluje.
Vzorce předané výchovou a systémem jsou v nás zakořeněny a my je přijímáme za své až do chvíle, kdy to více není možné. Duše se touží zvědomit, chce být vědomější, než když sem přišla. Sama toho však nedocílí, žije v člověku a tak si skrze něj začne nárokovat progres.
V lidském životě se toto děje zpravidla v období nazývaném poledne života – náhle leccos přestává fungovat. Často tento stav vyvolá nepříjemné změny nazývané jako krize a zastaví člověka v jeho mnohdy až šíleném tempu, v honu za stále něčím. Probíhá otřes hodnot, ohlédnutí za svými skutky, konfrontace se svým životem, bortí se vztahy…přichází hodnocení zda ono tempo, kterým jsme hnáni a mnohdy už ani nevíme kým dává smysl.
A to je bod obratu, bod kdy se člověk začíná poznávat. Velmi často je mu hledí zaměřené na venkovní svět stočeno do něho samého, do jeho nitra, na jeho život…ten pohled je často velice smutný, tristní, bolestivý. V tyto okamžiky se láme chléb a je třeba konat, reflektovat a přehodnocovat. Je vhodné požádat o pomoc a získat nadhled nad celou věcí. Pomoc je rada, vypovídání se, puštění zakázaných emocí, aby mohly plynout. O slovo se hlásí retrospektiva, zastavení a nahlédnutí života z vyššího smyslu.
Není to krize, je to transformace… vím mnohdy takové zastavení bývá velmi kruté a bolestivé, ale v důsledku je to změna k autentičnosti, celosti; je to cesta k sobě… do sebe, ke svým starým známým komůrkám z dětství. Je časté, že při otevření dveří, kde pán domu dlouho nebyl se mohou usadit různé existence a rozšířit různé „nešvary“.
Při podrobnějším prozkoumání jsou to známé postavy. Jen stejně jako my i ony zestárly, změnily se. Nyní nastal čas je poznat, zeptat se jich, co požadují… proč v nás jsou a jakou funkci mají. Jsou nazývány termíny jako komplexy, stíny, atp. Jakkoli to nazveme je v důsledku jedno – jisté je, že ony chtějí být poznány a šťastný budiž ten, jemuž dynamika jeho nastavení dovolí se vydat na tuto dobrodružnou cestu do hloubi své duše.
