Arteterapie – nechte malovat své nitro, jistě se něco dozvíte

Je mnoho cest a přístupů k sobě samému. Ti z nás, kdož vstoupili do „údolí stínů“ vědí, jak vypadá tato strastiplná stezka… Kolik bolesti se na ní skrývá, jaké deziluze přináší kroky vedoucí po cestě ke své přirozenosti. Bytostně cítí, jak chutná rozčarování z toho, že jsme plni přejatých vzorců výchovou, ať už rodinnou nebo společenskou. Jak je těžké přiznat si, že málo se znám a nakolik (ne)jsem sám sebou…

Možná bude znít divně obratem říci, že vše, co se nám stalo, bylo v pořádku, že to, jaké jsme měli vychovatele, je v pořádku. Pravda je taková, že kdybychom neměli ty, kteří nás formovali, měli bychom jiné a dělo by se nám něco jiného. Horšího nebo lepšího je zbytečné intelektualizování.

Není smyslem poukazovat na to, co bylo. Nechci tímto ani zlehčovat mnoho strašných věcí, které se lidem dějí. Chci spíše poukázat, že cestou změny je zpracovat ona traumata, ony bolesti, které náš systém vyhodnotil v době, kdy se nám staly, jako traumatické. Všichni jsme zažili, přesně to, co jsme zažít měli, abychom byli právě těmi, kým jsme.

My lidé západu máme jasně daný směr a sice z intelektu se dostat k sobě; k prožívání pocitů a emocí, cítění se v těle. Východní člověk to má opačně. Toto zde zmiňuji především proto, že přebírat východní techniky, zejména pak ty meditativní (prováděné tak, jak je praktikují tam, kde vznikly) bez vědomého rozlišení, o čem to celé je, je spíše cesta od sebe, než-li k sobě.

Abychom se dostali do svých pocitů a emocí, je třeba se s nimi aktivně spojit. Avšak toto má dvě úskalí… Něco nás díky traumatickým zážitkům dovnitř nechce pustit. A duševní krajina je zpočátku vším možným, jen ne jasně čitelnou. Je abstraktní a nejasná, mnohdy matoucí a to náš mozek zvyklý na jasnost a řád děsí.

Jenže my, kdož dovnitř musíme nebo chceme si cestu nalézt, potřebujeme…Vhodným způsobem je hravě obejít intelekt, který našinec má tak dokonale rozvinut a operovat nenásilně přímo v nitru. Z mé osobní i pracovní zkušenosti se osvědčilo, že je k tomuto účelu velmi nápomocná technika volné malby. Pocitově-emocionální tvoření na vlnách energie, která se chce vyobrazit. Ono živé a nepoznané v nás se potřebuje zhmotnit, ukázat, mít podobu, tvar. Chce být viděno…

Tato aktivní technika velmi dobře a přirozeně uvolňuje skryté obsahy, pomáhá nám ve chvílích tenze, stresu a strnulosti. Je každému člověku dostupná a je ve výsledku velmi blahodárně působící na naši náladu.

Jak na to: prociťte svůj stav, pocit, emoci – vnímejte, kde v těle to nejsilněji cítíte…Potom nechte ruku, ať si svobodně vybere tužku/barvu, která se jí právě teď líbí a dejte jí plnou důvěru volně se pohybovat po papíře a vyobrazit podobu onoho prociťovaného. Dejte hlavě volno a prostě si čmárejte. Malujte bezmyšlenkovitě, prosti záměru… Buďte jako malé dítě, které si celým svým bytím maluje. Každý byl malým dítětem a tak je to v nás vepsáno a víme tedy, jak se to dělá.

Až skončíte, pozorujte nálady, vnímejte, co se od začátku malování změnilo – dejte si obraz do zorného pole a sledujte, jak na Vás působí, co ve Vás vyvolává… Jak Vám s ním je. Rozpusťte se v něm, prožívejte emoce, ať jsou jakékoli.

Ten obraz jste Vy, je to Vaše část, která Vám přináší nějakou zprávu, něco Vám chce říci, volá po dialogu…užijte si to, užijte si sebe!