Článek
Dodnes mám před očima ono utrpení a trápení se s tím, že mi to nejde a nedosahuji výsledků o nichž mi on, tehdejší vzor vyprávěl, že se v meditaci zažívají.
Avšak dnes musím poděkovat své (od malička vzpurné) duši, která se zuby nehty bránila tomu, aby přijala meditaci jako cestu ke své obrodě. Uteklo však několik let, abych nazřel to, proč tomu tak bylo a mohl jsem toto díky si vzdát. Byly to roky cesty do sebe a skrze sebe k sobě.
Cesta člověka, který má evropskou národnost je předurčena k tomu, aby si prošel skrze své stíny a ty rozlišil…extrahoval z nich ono potřebné k životu a to integroval do svého nového nastavení. My lidé západní polokoule to máme v duši poskládané opačně, než lidé východu a proto slepě následovat jejich přístup nevede k tomu, k čemu vést má na místech, kde byl tento systém vytvořen.
Lidé na východní straně polokoule jsou ze své přirozenosti ve svém středu a z něj je třeba pro jejich růst vystupovali ven. Naopak člověk západu je ze své podstaty intelektuální a je třeba aby se dostal do svého středu (do emocí a pocitů), tj. prožíval v těle. Tím dojde k naplnění celosti, který značí symbol jin & jang.
Za svůj život jsem poznal spousty lidí, kteří meditují, viděl jsem mnoho těch, kteří když mají problém, tak se obracejí k meditačním technikám…já se jim nedivím, jelikož je to metoda zdánlivě neinvazivní a její bezbolestně hojivý marketing je v dnešní době velmi dobře zpracován. Avšak scestí, na které se člověk pomocí meditace vydal je znatelné velmi dlouho poté, co byla cesta nastoupena! Ztrátu sebe sama v podobě mnohdy násobné disociace osobnosti není ve většině případů již možné zvrátit zpět. S bolestí v srdci pohlížím na ty, kteří je třeba, aby se vrátili zpět z obláčku své mantry a sestoupili do sebe – je to pro ně hodně náročné.
Jsem si vědom, že tento článek může někoho popudit, meditace je přeci tak skvělá, tolik čarosvětů je možno spatřit, a ta blaženost…jenže člověk, který se dostane do problému, do krize, deprese nerozlišuje a tak jen důvěřivě následuje ony meditační vzory, kteří jim nabízejí spásu přesně pod tou clonou krize, kterou tím hodlají řešit. Je to tedy metaforicky tak, že na čerstvou hlínu namísto travních semen sypou bodláky a když začínají růst, tak se sazeč zarytě utvrzuje v tom, že je to krásný trávník.
Problémy duševního typu jsou problémy, které máme v sobě, v naší v duši. A tak je třeba k nim i přistupovat. Vstupovat do míst, kde vznikly, tam rozlišovat, oč běží, co nám tím duševní složky říkají a svými obrazy naznačují, proč volí ten či onen jazyk a vyvolávají právě ty stavy, které vyvolávají.
Ano, přiznávám je to cesta mnohdy bolavá, je to cesta náročná, ale je pravá a vedoucí ke změně, namísto toho, že si v rámci zásedu v meditaci odlétneme kamsi do světa iluzí, éteru a bezpodmínečné lásky nebo jak se všechny ty termíny nazývají…to vše jsou krásná místa, která automaticky obsáhne hledající až projde peklem sebe sama skrze očistec do ráje. A to v tomto životě s nohami na zemi. Nikoli v imaginárním prostoru, který naše chytrá mysl vytvořila proto, aby nás pomysleně odvedla ke štěstí do bezpečí místa, kde není třeba krizi řešit.
Staré moudro praví, že žádný strom neroste do nebe, leda by jeho kořeny sahaly do pekla. A to je velká pravda - pouze ten, kdo zná své kořeny a je v nich pevně ukotven tím, že si prošel jejich systém roste skrze kmen do zázračných výšin své duše a sklízí její plody…je sám sebou, v sobě.
