Článek
V čase novoluní rádi děláme retrospekci před začátkem nového měsíčního cyklu, a tedy i našeho dalšího pokračování v příběhu života. Současné novoluní je něco, co mě vede retrospektivně k milníku v mém životě, kdy jsem skrze mýtickou bytost Medusy nazřel oblast stínu lidské duše, kterou jsem již nějaký čas kráčel.
Je to paradox, nebo snad záchrana, že vidíme celý obraz až poté, co projdeme celým lesem? Má zkušenost říká, že je to osvobození. Pokud by totiž člověk předem věděl, do čeho jde, nikdy by se k tomu neodhodlal.
Stín je velký fenomén. Je to něco zdánlivě nebezpečného a ohrožujícího. Je to však stav přerodu a osvobození. Je to nutný proces přechodu od plochosti k plasticitě, jelikož stín je tím, co nás ohraničuje a konturuje. Je to příměs tajemna růstu. A jako se každý růst rodí ze tmy, rodí se i lidské poznání z projití stínem.
Mé údolí stínů bylo plné postav. Měly velmi reálnou podobu, hovořily hlasy a děsily mě. Země byla plná záludných nástrah a temných kořenů, vzduch byl horký a těžko se v něm dýchalo. Silně jsem se potil a měl strach. Ano, byl to bytostný strach, že se ztratím, že zemřu, že o něco přijdu. Držel jsem se své představy a domněnky, že něco mám a něčím jsem. Tato iluze je věčným tématem poutníků – a teprve ten, kdo se po dostatečné době odhodlá pohnout z místa, začne prostupovat tímto krajem.
Je vcelku jasné, že novic, který vstupuje do míst, která Dante Alighieri nazýval Peklem, je vyděšen. Avšak každý hrdinský čin, kterým vstup do neznáma bezesporu je, bývá odměněn. Zanedlouho je mu osudem ukázán průvodce, který zná místní poměry a je mu nápomocen na zdolání dílčích kroků. A směr této cesty vede přes očistec do ráje. Za takovými místy se vyplatí vyrazit, jelikož jejich libé názvy představují přesně to, čím jsou.
Ale zpět k novoluní a také k Meduse. Tato po mnoho let děsivá maska bájné Gorgony znenadání vyskočila z mého nitra. Mám ten dar, který jsem právě v údolí stínů objevil: přetlaky psychiky formuji do reálných podob. Transformuji energii do obrazů svýma rukama. Přetavuji své duševní pohnutky a poryvy nitra na papír nebo plátno.
Medusa - Petr Jáchym | PsyArt☿ Artist & Visionary
Avšak s Medúzou to bylo jiné. Ona chtěla být plastická. Našla si podobu jí vlastní, a tak se zrodila – bez příkras a přikrášlování. Ve své naturelní, syrové podobě. Byl to silný moment. Díval jsem se na ni jako matka na své dítě a nemohla mi být ošklivou. Byl to kus mě a já pochopil respekt k ní, k archetypu a k lidské duši. Je tomu už 8 let. Dnes je z ní velká slečna; a právě její mýtus extrémně ovlivňuje toto aktuální novoluní spojené s hvězdou Algol, přezdívanou Oko démona.
Chci tímto jednoznačně vzdát hold těmto archetypům. Byť jsou pro racionální mysl děsivé, nesou v sobě obrovský potenciál změny, progresu a růstu duše. A ruku na srdce, je to právě duše, co je primárním konatelem v lidském životě. Proto ten, kdo se jí vydá vstříc, bude bohatě odměněn.
Stejně jako se to stalo u mě v podobě daru vyobrazovat krásu, která se za oponou konvenčního vnímání ukrývá. Byť jsem se i já bál, dnes vím, že mým rájem je možnost cítit a ukazovat světu podobu, ze které je lidská duše poskládána. Ukazovat, jakou dynamikou vibruje a jakými barvami hraje ten či onen pocit. Jak vypadá láska a jakou strukturu má lidské štěstí.
Slovo závěrem: Nebojte se svých stínů. Bez nich nemá nic na tomto světě svou skutečnou hloubku.
Medusa nebyla jediná bytost na mé cestě. Pokud by vás zajímalo více bájných masek nebo více o mém putování vnitřním světem, pak to vše najdete na mém oficiálním webu, umístěném v mém záhlaví profilu autora zde na Seznam Médium.
