Článek
Existují populární hypotézy, že lidstvo žije v nějaké podivné simulaci. Pro moderního člověka, který se denně potýká s nekončícím tlakem reality, je to nesmírně lákavá představa. V podstatě je ale úplně jedno, zda v nějakém Matrixu jsme, nebo nejsme - protože v důsledku musí každý z nás odžít každý jednotlivý moment, ať se mu to líbí, nebo ne.
Pravda je totiž mnohem blíž. V jistém smyslu je každý v simulaci sebe sama.
Lidské ego dosáhlo takových rozměrů, že si přivlastnilo člověka natolik, že ho dokonale ovládá. A to může velmi věrně připomínat režii někoho zvenčí. Jenže ego není skutečná osobnost, ale pouze její maska. Persona, která převzala kontrolu nad psychickou krajinou.
Namísto pohledu do svého nitra projektuje současný člověk většinu času obrazy sebe sama do nejrůznějších únikových cest, jen aby se nemusel střetnout sám se sebou. A vnější svět mu to v podobě synchronicit vrací zpět. Ale to, že se vám dnes na internetu vyjeví přesně to, na co myslíte, není mystika mezigalaktických bytostí. Je to fakt, že si jedinec vychoval svou digitální interaktivitu natolik dobře, že mu začíná lézt hluboko do podvědomí a vrací mu jeho vlastní um dokonale zpět.
Nerodí nás žádné vesmírné programy, ale souhra naší vlastní duševní krajiny. Části nás samotných, které nevedeme k celistvosti skrze zvědomění, se staly stinnými a jsou skrytým operátorem našeho života.
Uskupení milionů takto nastavených lidí se svými nevyřešenými osudy v mase světa pak ve výsledku vypadá opravdu jako simulace nějaké podivné hry… až to má kontury divadelniho kusu od Shakespeara.
the Egoist
