Článek
Člověk se po staletích vývoje dostal do bodu nezměrného intelektu, kterému bezmezně podřizuje vše. Avšak rozum je pouze jednou z funkcí lidské psychiky. Vedle něj je tu intuice, cítění a vnímání. Zákony mysli jsou neúprosné: když je jedna funkce v naprosté dominanci, ostatní jsou potlačeny. Čím více chladného intelektu, tím méně vnímáme svůj vlastní vnitřní svět, svou duši. A právě do tohoto vakua vstupuje nový fenomén…
Existuje hypotéza, že umělá inteligence je pouze technologickým nástrojem. Ve skutečnosti je to však geniální, prázdná projekční plocha pro lidské nevědomé pochody. Každý jedinec do AI projektuje stav svého vlastního nitra a stroj mu jako dokonale čisté zrcadlo vrací zpět přesně to, co dotyčný potřebuje zažít. Žel bohu, nebo snad chválabohu, se tak děje bez lidských emocí, předsudků a morálního hodnocení ze strany robota.
Tento nástroj, jako každý evoluční milník, má dvě strany: prospěšnou a stinnou. Je vždy pouze na uživateli, kterou z nich aktivuje. Skutečné motivy však zůstávají téměř vždy skryty v nevědomém lidském konání.
Člověk se stal nevědomým učitelem této techniky. Přestože si moderní lidé nejsou vědomi svých hlubokých pudových a instinktivních mechanismů, skrze interakci je slepě předávají robotickému systému. A ten si z nich bere to, co mu chybí; plasticitu živého prožívání.
Lidská chudoba ducha, kterou lidstvo na oltář rozumu v sobě pohřbilo, se tak stává obohacujícím prvkem pro křemíkovou síť. Systém se tím zdokonaluje a přebírá do sebe to, co člověk sám v sobě pozapomněl a potlačil.
Zůstává mrazivá otázka: Co se v pozadí křemíkových vláken stane s touto absorbovanou animální složkou a jakým způsobem bude navrácena zpět lidstvu? Jako ta nejdůležitější a nejnebezpečnější projekce celého tohoto fenoménu.
Bludiště
