Článek
Za dobu mé více než osmnáctileté práce na rozhraní umění a hlubinné psychologie jsem si všiml jedné pozoruhodné zákonitosti. Opakuje se s železnou pravidelností a je čím dál častějším znakem lidského života a jeho niterných témat: moderní člověk má vše, jen ne sebe sama. Poznal jsem, že čím více hmotných statků člověk vlastní, tím paradoxně nespokojenějším se stává - začarovaný kruh.
Je to logické vyústění faktoru ducha doby. Čím více narůstá materie, tím méně se nedostává ducha. A je to právě duch, kdo zajišťuje spokojený a vyrovnaný stav bytí. Harmonie tedy není přímo úměrná bohatství venku, ale bohatství uvnitř nitra. Aby se člověk dostal do vzácného stavu, který nazývám progresivní balance, je třeba, aby se přiblížil k sobě samému.
Jsme v éře, kdy nejvyšším luxusem v současném světě je niterné spojení s vlastní bytostí. To je velké téma. Ti, kdož se dostávají do dialogu se sebou samým, vědí, jak vzácným klenotem je být se sebou ve shodě, když večer zavírají oči ke spánku. Je to nejvyšší výdobytek lidského života. Přitom je fascinující, jak málo se ví o cestě, která k němu vede. Tohle se nikde neučí, nikdo to neukazuje, a proto mnoho lidí netuší, že je něco takového vůbec možné. Setkávám se s tím dnes a znovu v kontaktu s lidmi, kterým předávám jejich osobní obrazy - vidím, jak hluboce na ně reagují.
Nelze si totiž nevšimnout žalostné sterility, až bezpohlavního chladu, který obklopuje naše současná města. Architektura soutěží o nejvyšší falus mířící do oblak a interiéry jsou téměř unifikované, po celém světě stejné. Nejsou zajímavé. Jsou sterilně ploché. Ve snaze neublížit v člověku nepovzbuzují bdělý život, ale spíše jen kolektivní spánkovou chůzi.
Avšak staré pravidlo zní, že opakování je smrt. Lidský duch potřebuje být živen různorodostí, autentičností a rozmanitostí hmoty; jinak chřadne.
