Článek
Před měsícem jsem tu psal o tektonickém posunu epoch - o přechodu z věku Ryb do věku Vodnáře a o tom, jak prémiové prostory přestanou tolerovat pouhou dekoraci.
Doba se nenápadně přeskupuje dál. A s ní přichází další fáze: umění, které se naučilo jen servilně kývat akademii, je ve stavu hluboké degradace. Tím, že vyměnilo čistý prožitek za potlesk intelektuálních elit, zradilo svou vlastní podstatu.
Nová éra si nekompromisně nárokuje pravost a ryzí formu hmoty. Nebude nachystaná pro blábolení intelektuálních rádoby znalců. Bude sloužit těm, kteří chtějí skutečně prožívat.
Tím se umění opět chopí své původní role: ukázat svět jako měnitelný. A stejně jako se člověk omámený intelektem bude nucen probudit, bude toto nové umění tvořit jen ten, kdo už sám probuzen je. Ostatně, tak tomu bylo vždy - předtím, než došlo ke zvrácenosti akademií.
Moderní člověk zoufale potřebuje obraz vystihující lidské emoce a hloubky. Primitivní člověk maloval své nitro na stěny jeskyní a bylo mu upřímně jedno, zda si o tom jeho intellectually superior bratr myslí něco jiného. To, co vyobrazil, pro něj bylo posvátné, protože to bylo spojené s jeho existencí.
Dnešní člověk se žalostně vykořenil ze svého středu. Potřebuje znovu znát svou skladbu, potřebuje vidět svou vlastní duši. Nemá totiž představu, jak tento fenomén vypadá a přesto je to něco, co ovládá celé jeho bytí.
Náročný člověk není ten, kdo je nejbohatší. Náročný člověk je ten, kdo je k sobě nejuprimnější.
Současná, přematerializovaná doba je natolik duchovně prázdná, že vnitřní plnost a alignment se sebou se stává tím největším luxusem pro přítomný život. Je to zároveň jediná skutečná příprava na otřesy, které jsou již na cestě; na otřesy, které přicházejí proto, aby lidstvo konečně procitlo.
Svůj život vyhrává ten, kdo před prázdnotou neutíká, ale je ochotný si ji přiznat.
A přistoupit k ní jako tvůrce.
Destiny: otisk nevědomí do strukturální hmoty - vytvořeno bez štětců
