Článek
Každá epocha má svůj charakteristický rys člověka, kterého oslavuje a snaží se ho vyobrazit.
Dnešní doba má svá specifika, stejně jako spousta těch minulých. Nelze si nevšimnout, že duch doby zabírá více prostorového místa nežli dříve; tedy alespoň co se do prostorovosti moderního člověka týče.
Podstata je však, zdá se, jiná. Nic není samo sebou, a tak má i tato tělnatost jistě svůj hlubší smysl. Říkám si, jak může prázdnota nabývat takových rozměrů. Je totiž více než očividné, že čím více člověk má, tím více se cítí prázdným. Bude to především tím, že hmotný svět zcela zaštítil ten duchovní. Když je něco extrémně potlačeno, na druhé straně se to kompenzuje…tedy: cítím prázdno, sytím tělo.
Úvaha však může pokračovat dál. Když je něco rozložité a těžké, těžko s tím někdo pohne. Je proto dost možné, že člověk dnešní doby - odtržený od své podstaty a kořenů, které by ho sytily z hlubin jeho duše se k zemi zoufale ukotvuje alespoň svou hmotností. Nebo si snad podvědomě děláme zásoby na horší časy? Tím bychom je však vzývali, aby se staly; protože když něco děláme, už se to děje…
Je zajímavé to vidět. Jistě je v tom hlubší aspekt než jen dělat radost majitelům fastfoodových a potravinových řetězců, aby se měli lépe. Duch doby je vynalézavější, ať v něj člověk věří nebo ne…on si hledá cestu, jak se projevit.
