Článek
Procházím širokou stezkou, která vede od hlavního vstupu k soutěsce Sík. Naše malá výprava, která vyrazila z Dahabu, se postupně rozděluje do dvou skupinek podle tempa prohlídky.
Po pravé straně míjím monumenty vytesané do skal, vystupující z písku a prachu. Na levé straně zase stojí místní Jordánci s koňmi, nabízející svezení těm, kteří se nechtějí namáhat chůzí. Ani koně, ani svezení elektromobilem však nikdo z naší skupiny nevyužívá. Vstup do nejužšího místa soutěsky střeží dva Nabatejci v tradiční zbroji a póze.
Na konci soutěsky se otevírá ohromující pohled na slavnou Pokladnici – Al-Chazneh. Jedinečná stavba, vytesaná do železitého pískovce. Její průčelí je 43 metrů vysoké a přibližně 30 metrů široké. Původně sloužila jako hrobka pro nabatejského krále Areta III.
Pozoruji Asiu Reshetniyak při její práci influencerky. S neuvěřitelnou přesností a rychlostí mění kostýmy – jednou je arabskou princeznou, podruhé harémovou bohyní či orientální svůdkyní. Zkušeně přemisťuje stojan na mobil a okamžitě posílá do světa sociálních sítí oku lahodící videa. Je fascinující vidět, jak přesně dokáže zachytit světlo, místo i ten správný okamžik, aby její snímky dosáhly dokonalosti.
Držím se blízko našeho průvodce, abych nepřišel o jeho zajímavé vyprávění o tomto jedinečném místě. Zároveň ale sleduji i Asiu a obdivuji její šikovnost. Během prohlídky jsem navíc pořídil pár pěkných společných fotografií i pro mladý ruský pár, který mluví polsky a cestuje se mnou už od hotelu.
Hned za amfiteátrem si dopřáváme malou přestávku. Sedám si na ledovou Coca-Colu, zatímco někteří odvážnější z naší skupiny si vychutnávají plechovkové pivo globální značky. Následuje krátký brífink s průvodcem a poté máme hodinu a půl volného času.
Nabídku svezení na oslíkovi odmítám – jednak proto, že by mě trápilo svědomí, a jednak proto, že si v tom vedru raději vyšlápnu schody po svých. Protože ani já nejsem tak bezcitný, abych sedl na hřbet a nechal se vyvézt po schodech malým oslíkem v tom vedru.
Ze zvědavosti nahlédnu do veřejných toalet uprostřed Petry a musím uznat, že jsou stylově vytesané do skály. Přestože jde jen o toalety, člověk má pocit, že sem zapadají dokonale.
Po schodech vybíhám po dvou, teplý vzduch mi plní plíce a v ústech mám sucho. Rty tady vysychají z neuvěřitelnou rychlosti. Výhled i pohled do starých paláců však za tu námahu rozhodně stojí.
Z povzdáli slyším, jak na mě lidé z místních stánků volají: „My friend, my friend, my friend!“ Jejich hlasy se skvěle odrážejí od skalních stěn díky výjimečné akustice. Mám obrovské štěstí, že se nahoře nacházím na chvíli úplně sám, jen s ozvěnou. I těch pár minut v tak magickém prostředí si náležitě užívám.
Nakonec ještě jednou pohled na jordánskou vlajku vlající na skalách a prohlídka se blíží ke konci. Průvodce nás během cesty několikrát – nejméně čtyřikrát, ne-li šestkrát – důrazně varoval, že odjezd zpět je naplánován přesně na 14:00 a že autobus na nikoho nečeká.
Dokonce přidal několik příběhů o lidech, kteří zůstali pozadu a museli pak draze řešit, jak se dostat zpět do Egypta. Měl jsem chvílemi dojem, že mluví přímo na mě. Nevím proč? Já jsem vždy dochvilný. A kdo myslíte, že byl před autobusem přesně ve 13:58? Samozřejmě, jen já. Řidič se objevil o čtvrt hodiny později, průvodce dorazil krátce poté a ostatní se trousili až kolem třetí. Odjížděli jsme tedy se zpožděním, ale všichni.
Já při čekání na ostatní ochutnal pravou jordánskou zmrzlinu ze stánku na parkovišti. Musím říct, že aktuální situace a konflikty mají na zdejší návštěvnost značný dopad – parkoviště pro autobusy je téměř prázdné.
Po obědě ještě zastavujeme v centru Akaby na nezbytné nákupy. Šafrán tu prodávají za pouhých 25 dolarů. Cestou zpět přestupuji z autobusu na pick-up na stejné benzince, kde jsme ráno zastavovali.
Všude kolem foukají ventilátory se studenou vodou, přesto se mi zdá, že je to nejteplejší noc, jakou jsem kdy zažil. Ani srovnání s kaňonem Pekelná kuchyně v Keni nebo Smažící pánví na Kapverdách toto vedro nepřekoná. Kapky studené vody dopadající na mou kůži se okamžitě vypařují.
Výlet z Dahabu do Petry je u konce. Když se kolem 22 hodiny vracím do hotelu, čeká mě na pokoji milé překvapení od hotelového kuchaře. Večeře servírovaná přímo do pokoje. Jsem rád, že i tento malý můj cestovatelský sen se mi podařilo uskutečnit.
