Článek
Den je dusný, vzduch nasycený vůní pralesa a zvukem praskajících větví pod nohama ozbrojených konkvistadorů. Francisco Pizarro, muž s ocelovým pohledem a věčným chtíčem po zlatě, trhá z mapy kus pergamenu a napjatě se obrací na své druhy.
Roku 1533 padá poslední vůdce mocné Incké říše, král Atahualpa. Jeho ruce jsou spoutány, oči zírají na španělské bojovníky, kteří obklopují jeho královský stan. Jeden z konkvistadorů nadzvedává truhlici a vysypává obsah před nohy zlomyslně usmívajícího se Pizarra.
„Tisíc liber zlata za tvůj život,“ říká Pizarro, zatímco pokrytý popelem otrok přináší další a další nádoby plné drahocenného kovu. „A přesto vím, že tvůj osud je zpečetěný, králi. Adiós!“ Rána, ozve se výkřik. Zlato je španělské. Duše je ztracena.
The Burial of the Lord of Orgaz, známější jako Pohřeb hraběte z Orgazu, je olej na plátně namalovaný v manýristickém stylu El Grecem z období španělského Siglo de Oro.
Zpátky v Evropě, na dvoře Filipa II., vytvořeného z onyxu a hedvábí, se zlato stává symbolem moci. Truhlice plné plátů a mincí z Nového světa stojí v královské komoře s pečetí Habsburků. Kněží se modlí, vojáci připravují tažení, šlechta sní o nových palácích.
„Se zlatem, jsme neporazitelní!“ vykřikuje Filip II. během velké audience. Stejné zlato, které zkrvavilo ruce španělských dobyvatelů a zničilo proudy života v Amazonii, nyní financuje královo vítězství nad protestantskou Evropou.
Jenže ani zlato není nekonečné. Inflace, zlodějství a byrokracie požírají jeho hodnotu rychleji, než dorazí další galeony z Ameriky.
Mezitím v Novém světě smývá déšť krev z krvácejících rukou indigových otroků, kteří v nebezpečných dolech na území dnešní Bolívie těží tisíce tun drahého kovu. Pokaždé, když padne další muž pod tíhou otravy z rtuti či hladového žaludku, je nahrazen dítětem nebo vyčerpanou ženou z místního kmene. Jeden z otroků, člověk s prázdnýma očima a rozbitými rty, hluboce vzdychne, když pevně svírá další zlatý nuget.
„Koho tohle zlato vůbec dělá šťastným?“ zašeptá ke svému synovi, který právě přinesl kbelík s bahnem.
Když galeony připlouvají do španělských přístavů, napětí je obrovské. Ulicemi Cádizského přístavu se šíří zprávy: „Další zlato! Více zlata z Ameriky!“ volají obchodníci a piráti, kteří přepadávají lodě u karibských břehů. Zlato se rozlévá Evropou jako mor, ale přináší nečekané následky. V Anglii, Nizozemsku a Francii se rodí nové finanční trhy a bankovnictví. Španělsku, závislému na bohatství zahraničních kolonií, začíná docházet dech. Filip II. si nevšímá varovných znamení.
„Zlato je naše moc!“ tvrdí král, ale ve skutečnosti už klepe na dveře jeho paláce ekonomický kolaps.
O staletí později stojím před obrazem El Greca v jednom z temných a chladných španělských paláců. Zlaté odlesky na plátně připomínají ztracené eskadry lodí a bezpočet zničených životů. Přemýšlím o tom, čí ruce to zlato držely naposledy. Byly to ruce otroků, kteří ztratili vše, nebo šlechtice, který daroval zlacenou korunu kostelu? Jedno je jisté – cena španělského zlata byla vždy placena krví.
Zlato, které kdysi vábilo dobrodruhy, krále i zločince, je nyní jen symbolem dávné nenasytnosti. Každý jeho kus nese příběh smrti, utrpení a chamtivosti. Cena španělského zlata, cena krve a zlomených osudů, zůstává navždy pod povrchem lesklých klenotů historie.
Příliv zlata a stříbra z amerických kolonií byl jednou z nejvýznamnějších událostí v dějinách španělské říše a celé Evropy. Tato éra označovaná jako Siglo de Oro – Zlaté století – přinesla Španělsku nebývalé bohatství, ale i nečekané důsledky, které jsou mnohdy přehlíženy. Cena za toto „bohatství“ byla však nesmírně vysoká, a to jak z hlediska lidských obětí, tak i dlouhodobých společenských a ekonomických následků.
Krátkodobý lesk a dlouhodobý stín
Zlato a stříbro, získané v obrovském množství především z dolů v Jižní Americe – například z legendárních dolů v Potosí (na území dnešní Bolívie) – zajistilo Španělsku na čas pozici nejmocnější evropské říše. Avšak udržení tohoto bohatství a zajištění celkové prosperity přineslo více problémů než užitku.
„…Moje oči viděly tyto činy tak cizí lidské přirozenosti, a teď se při psaní třesu…“ Bartolomé de las Casas byl španělský misionář, historik a dominikán španělského původu působící v Latinské Americe v době kolonialismu. Veřejnosti je znám zejména svojí kronikou nazvanou O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější .
Masivní příliv drahých kovů způsobil v Evropě silnou inflaci, známou jako cenová revoluce. V důsledku zvýšení množství zlata a stříbra v oběhu rostly ceny zboží a klesala reálná hodnota peněz. To mělo devastující dopad na nižší společenské vrstvy, které si již nemohly dovolit základní živobytí, a posílilo rozdíly mezi bohatými a chudými. Místo aby příliv zlata posílil ekonomiku Španělska, vedl k závislosti na drahých kovech, zanedbání domácího hospodářství a pozdějšímu ekonomickému úpadku.
Zlato se dostávalo především do rukou španělské šlechty a církve, zatímco většina obyvatel dál žila v chudobě. Tato nerovnoměrná distribuce bohatství vedla k růstu korupce a ztrátě důvěry ve správu země. Španělské impérium nezvládlo rozumně investovat své bohatství, což vedlo k přehnanému utrácení za války, honosné stavby nebo zbytečné luxusy.
Krvavá cena bohatství a důsledky pro Ameriku
Surové vykořisťování místního obyvatelstva Jižní a Střední Ameriky je temnou stránkou španělského zlatého věku. K získání obrovského bohatství bylo potřeba za každou cenu maximalizovat těžbu drahých kovů – a cena byla placena lidským utrpením a ničením životního prostředí.
Místní obyvatelé, zejména domorodí Indiáni, byli násilně nuceni pracovat v těžebních dolech za neúnosných podmínek. V oblastech jako Potosí byly tisíce lidí zotročeny a vystaveny těžké dřině, podvýživě a nebezpečným pracovním podmínkám. Použití rtuti při těžbě stříbra bylo zvlášť destruktivní – nejen, že devastovalo zdraví pracovníků, ale mělo i nevratné ekologické dopady.
Dobyvačné tažení Španělů nejenže přineslo fyzické utrpení, ale také zničilo celou strukturu původních civilizací, jako byly Inkové, Aztékové nebo Mayové. Příliv Evropanů, zavedení otrockých systémů a kolonizace zpřeházely sociální strukturu a vedly k úpadku tradičních hodnot a společenských systémů původních obyvatel. Nově vytvořené koloniální společenské třídy přinesly další rozštěpení a trvalou nerovnováhu.
Piráti, války a zlaté kostely – příběh španělského bohatství z Ameriky byl spojený nejen s lidským a ekologickým vykořisťováním, ale také s dobrodružstvím, pirátstvím a výstředními projekty.
Transport zlata a stříbra z Nového světa do Evropy byl extrémně nebezpečný. Španělské lodní flotily čelily častým útokům od pirátů, kteří se plavili v Karibiku a napadali bohatě vyzbrojené španělské galeony. Úspěšné přepadení mohlo změnit život pirátů, ale často znamenalo katastrofu pro španělskou ekonomiku.
Umění a architektura jako monumenty zlata
Část bohatství byla investována do výstavby grandiózních staveb, jako je klášter El Escorial, velkolepé katedrály včetně Granadské nebo okázalé paláce šlechticů a králů. V umění se zrcadlila moc a opulentnost Španělska, i když šlo často pouze o zlacenou fasádu zastírající upadající říši.
Zlato z Ameriky, které připravilo tisíce lidí v Novém světě o život či svobodu, paradoxně nepřineslo Španělsku dlouhodobý přínos. Namísto úspěchu prospívalo spíše sociální nerovnosti. Období španělského Siglo de Oro, často oslavované, mělo i svou stinnou stránku. Cena krvavého španělského zlata byla nesmírně vysoká – a její důsledky zůstávají výstrahou i pro dnešní svět.
