Článek
Jednotky SAS a SBS, považované za symbol elitní vojenské profesionality, stály v těchto chvílích na rozcestí mezi zákonem, etikou a nepsanými pravidly války. Pracovaly skrytě, tiše a s precizností, jež navenek budila respekt. Ovšem často za cenu, která je neslučitelná s lidskou důstojností a válečnými konvencemi.
Bývalí členové těchto jednotek nyní, po letech mlčení, strachu i studu, odhalují na veřejnosti děsivá svědectví o tom, co se odehrávalo za zavřenými dveřmi vojenských operací. Podle jejich slov atmosféra v jednotkách časem doslova propadala temnému opojení násilím.
„Bylo tam hodně psychotických vrahů,“ vzpomíná s otřesem v hlase jeden z veteránů SAS. Popsal, jak se během nasazení mezi kolegy začaly projevovat nečekané psychopatické rysy – dosud klidní a nenápadní vojáci se měnili v osoby, které byly schopné vraždit s naprostým klidem a bez výčitek svědomí.
Zabíjení se pro ně nestalo pouze prostředkem k vojenskému cíli, ale postupně také egoistickou závislostí. Někteří kolegové byli, jak přiznává, doslova opojeni pocitem moci nad životem a smrtí, což je proměnilo ve vraždící stroje, které si samy určovaly pravidla.
Popravy spících civilistů a dětí se podle těchto výpovědí odehrávaly rutinně. Při nočních zásazích v domnělých úkrytech Talibanu či iráckých povstalců jednotky vnikaly do domů, kde spali civilisté, ženy, děti a starci. Namísto detence či normálního vyšetřování jednoduše do místnosti vtrhli, prohledali ji, svázali dospělé i děti plastovými pouty a následně je střelili do hlavy.
Jednotlivé případy měly vždy stejný scénář: svázání, rychlá a chladnokrevná likvidace, poté odstranění pout a podstrčení zbraně nebo granátu, aby se vše jevilo jako legitimní bojový zásah. Vraždy byly chladné, plánované a systematicky prováděné často i na dětech nebo raněných.
Veterán elitního pluku popsal konkrétní situace, kdy jeho kolega vlastnoručně zabil desítky lidí během jediného půlročního nasazení– až se v jednotce stalo pravidlem neformálně soutěžit o počet zabitých. „Měl pověst psychopata, téměř každý den si chtěl připsat další oběť,“ říká jeden z bývalých kolegů. V extrémním případě mělo dokonce dojít k tomu, že byl zraněn afghánský muž – a místo aby mu byla poskytnuta pomoc, operátor jej osobně podřízl nožem, aby naplnil svou potřebu „zkusit krev“.
Mezi elitními jednotkami se šířila atmosféra beztrestnosti. Ruku v ruce s tím šlo systematické maskování zločinů. Vyšší důstojníci podle výpovědí pomáhali upravovat zápisy o operacích tak, aby nikdy nespustily vyšetřování vojenské policie.
„Zprávy byly fikcí,“ tvrdí jeden z veteránů. Vyšetřování se falšovala, fotografie a důkazy byly inscenované – například těla civilistů byla fotografována s podstrčenými zbraněmi, aby působila jako hrozba. Z bran vojenských základen tak často proudily zkreslené informace, které měly za úkol pouze chránit členy jednotky a její reputaci.
Tragédie se opakovaly, zatímco velení britských ozbrojených sil i samotná vláda byla opakovaně varována z afghánské strany. Například sám prezident Karzai pravidelně upozorňoval na nadměrný počet civilních obětí a krutost nočních razií.
Vysocí diplomaté i vládní představitelé údajně dobře věděli, k jakým incidentům dochází, ale systém mlčení zůstával pevný. Veškerá odpovědnost a strategická rozhodnutí zůstávala na bedrech nejvyšších politických a vojenských představitelů, tedy velitele speciálních sil. Přesto intervence, šetření či zastavení zabíjení dlouhé roky nepřišlo.
Odvaha svědků promluvit po tolika letech je i sdělením o tíze viny a nevyčíslitelném dopadu na jejich životy. Popisují ztrátu ideálů, narušené psychické zdraví, trauma, i neochotu dlouhé roky přiznat, co bylo skutečně pácháno v zájmu „vyššího dobra“.
Uvádějí, jak moc se ztenčila hranice mezi právem na sebeobranu a vraždou z pomsty nebo z rutinní nenávisti. Spáchali činy, které je pronásledují – anebo, jak sám řekl jeden z nich, „podlehli jsme iluzi, že nám nikdy nikdo nebude moci nic dokázat, že jsme pány života a smrti“.
Současná vyšetřování, která nabírají na síle díky těmto přiznáním a odhaleným důkazům, představují nejen nový pohled na roli speciálních sil v moderním konfliktu, ale i ostré varování před neomezenou mocí a deformovanou představou loajality.
Lidské tragédie skryté za šedými zdmi základen a rozvalinami středovýchodních měst se nyní derou na světlo. Členové britských speciálních sil již nemohou uniknout svým svědomím. Veřejnost a budoucí generace jim budou klást otázky, na které dlouhá léta nikdo neznal odpověď.
Příběh těchto zločinů je podoben potemnělé kronice moderní války, v níž nevinné oběti spící ve svých postelích, spoutaní vězni a bezbranné děti stali se nechtěnými aktéry v nelítostné soutěži o moc, prestiž a pokřivenou formu hrdinství. S každým svědectvím, které vychází na povrch, je zřejmější, že za vším stála nejen hrstka psychopatických zabijáků, ale i systémová tolerance, mlčení a selhání odpovědnosti.
Zůstává tak nezodpovězená otázka – kolik dalších podobných tragédií je ještě ukryto pod nánosem tajných spisů a zamlčených zpráv? Jak hluboko dokáže kolektivní mlčení, loajalita a pocit nadřazenosti deformovat lidský charakter a posunout hranice mezi vojákem a vrahem? A kdo ponese odpovědnost za to, že světlo pravdy začíná pronikat až dnes, po tolika letech utrpení a popírání?
