Článek
Klementinum je po Pražském hradě druhým největším komplexem v hlavním městě, ale také místem s nejhustší koncentrací neuvěřitelných lidských osudů. Vstupte do tajuplného labyrintu, spolu se mnou, kde se po staletí potkávala chladná věda s horoucí vírou.
Je to město ve městě. Pevnost z kamene, štuku a ticha, která se usadila na pravém břehu Vltavy jako obří spící zvíře. Kolem něj kypí Praha – turisté spěchají na Karlův most, tramvaje skřípou v zatáčkách, kavárny hučí smíchem. Stačí však udělat jediný krok, projít těžkou barokní branou do útrob Klementina, a okolní svět okamžitě ztratí svůj hlas. Vzduch tu zchladne, prostor se nadechne vůní starého dřeva a staletého inkoustu a čas začne plynout podle úplně jiných pravidel.
Klementinum, kdysi bašta temna a cenzury, se stalo hradem svobody. Tam, kde se dříve pálily knihy, dnes mladá krev Prahy píše novou kapitolu našich dějin.
Klementinum není jen druhou největší stavební plochou v Praze po Pražském hradě. Je to obří paměťový disk českých dějin. Místo, kde se po staletí střetával chladný dogmatismus s touhou po absolutním vědění, kde se pálily knihy a zároveň zachraňoval vesmír. A především je to jeviště, na němž muži v černých sutanách, osvícení podivíni i vzpurní studenti hráli své životní role.
Černá sutanová armáda
Příběh Klementina se začal psát v roce 1556, kdy do Prahy dorazilo dvanáct mužů v černých sutanách. Jezuité. Pozval je sem císař Ferdinand I. s jasným úkolem: postavit hráz valící se vlně protestantismu a vrátit Čechy zpět do lůna katolické církve. Na místě starého dominikánského kláštera u svatého Klimenta začali budovat monstrózní komplex, který měl svou velkolepostí ohromit, podmanit si mysl a demonstrovat sílu víry.
Stavělo se bezmála dvě stě let. Architekti jako Carlo Lurago nebo Kilián Ignác Dientzenhofer vrstvili jedno křídlo za druhým, propojovali pětici nádvoří a hnali zdi do výšky. Pro jezuity byla věda nástrojem k oslavě Boha. „Vše k větší slávě Boží,“ znělo jejich heslo. A tak v Klementinu nevznikaly jen kaple a cely, ale také tiskárna, lékárna, divadelní sál a školy.
Západní průčelí Klementina s kostelem Nejsvětějšího Salvátora z Křižovnické ulice. Mědirytina z roku 1672.
Když po bitvě na Bílé hoře v roce 1622 získali jezuité pod kontrolu i Karlovu univerzitu a přestěhovali sem její slavnou knihovnu, Klementinum se stalo intelektuálním srdcem střední Evropy. Byl to však svět plný záhad. V téže budově, kde se opisovaly nejmodernější vědecké spisy, žil i Antonín Koniáš – muž, jehož jméno se stalo synonymem pro cenzuru a fanatismus. Koniáš osobně sestavil klíč k vyhledávání kacířských knih a tisíce jich spálil. Přesto i on, posedlý svou pravdou, chodil těmito chodbami s tlukoucím srdcem, přesvědčen, že zachraňuje duše před pekelným ohněm.
Strážci absolutního času
Když vstoupíte do Klementinské Astronomické věže a vystoupáte po 172 dřevěných schodech na ochoz, ocitnete se v místech, kde lidská mysl definitivně zvítězila nad dogmatem. V 18. století se totiž barokní pevnost proměnila v chrám osvícenství. A hrdinou této éry nebyl nikdo jiný než Josef Stepling.
