Článek
Moje milovaná manželka Jana, se intenzivně věnuje svému oblíbenému koníčku – psaní. Ale tohle, bohužel, není běžné psaní, jako když si někdo píše deník nebo píše dopisy. Ne, Jana je grafomanka. Má nutkání psát stále a všechno. Místo, aby šla ven, dávala přednost sezení u stolu a psaní. Místo, aby spala, psala, místo sexu jen píše. Místo, aby jedla, psala. Píše kdykoliv a kdekoli. Smutné je, že píše cokoliv.
Jana je neustále obklopena tisíci stránkami textů, které naplnily všechny kouty našeho brněnského bytu. Její příběhy, básně, myšlenky a úvahy jsou všude. I když jsou některé z nich skutečně dobré, většina z nich jsou pouze nesouvislé shluky myšlenek. Její grafomanie začala před několika lety, zcela nenápadně. Byla to pro ni úniková cesta ze stresu a monotónnosti každodenního života. Ale postupem času se z ní stala její posedlost. Její vášeň se změnila v nemoc, která ji nyní naprosto ovládá.
Manželka se zpočátku snažila najít pomoc, ale grafomanie je tak specifická a málo známá, že pro ni nebyla k dispozici žádná účinná léčba. Uznávaní psychologové a psychiatři, u kterých byla, jí říkali, že si musí najít způsob, jak své nutkání kontrolovat. Ale jak to má udělat, když je to pro ni tak silné? To už se nedozvěděla.
Někdy se Jana pokusí přestat psát. Její ruce jsou bolavé a unavené od neustálého psaní a její mysl je vyčerpaná. Bytem se nese zvuk klávesnice jako zlověstné zvukové znamení našeho zoufalství. Ale jakmile se pokusí přestat, její hlava je zaplavena slovy a frázemi, které se snaží dostat na papír. A tak znovu začne psát. Je to zcela vyčerpávající a co je horší je to beznadějné.
Bojuji s tím, jak jí pomoci. Vidím, jak ji to vyčerpává, ale zároveň vím, jak ji to naplňuje. Jsem zmatený, frustrovaný a smutný současně. Ale i přes její postižení a s tím spojené těžkosti a nesnáze mám Janu velmi rád. O rozvodu neuvažuji. Rodiče, známé a přátelé neposlouchám. A tak, den za dnem se jí snažím být oporou, i když je to těžké. Věřte mi! Snažím se omezit její nutkání psát tím, že ji odvádím od psaní různými aktivitami, jako je procházka v parku, jízda na kole nebo sledování filmu. Někdy to funguje, někdy ne. Ani cestování do super exotických destinací, ani sex nic nepomáhá.
Grafomanie je příběhem boje, frustrace a utrpení. Je to o tom, jak se člověk snaží najít rovnováhu mezi svou vášní a svou nemocí. A je to o tom, jak se snažíme najít způsob, jak jí pomoci, dokud nenajdeme lék.
Grafomanie, jinak také hypergrafie, je označení pro patologickou potřebu psát, což je odvozeno z řeckých slov grafein (psát či kreslit) a mania (vášeň). V medicínském kontextu se tímto termínem popisuje duševní porucha, která se projevuje psaním nesrozumitelných a nesouvisejících slovních seskupení. V širším smyslu se pak grafomanií rozumí kompulzivní nutkání psát literární díla, a to bez ohledu na jejich kvalitu nebo porozumění dané oblasti, případně absenci tvůrčích schopností.
Tyto texty pak bývají banální či nesmyslné. Grafomanie zahrnuje také touhu po publikaci těchto textů - existuje však také podobný termín typomanie, který se vztahuje na chorobnou posedlost publikováním vlastního díla. Grafomanie se mimo psychologický kontext také často používá v literatuře jako hanlivý termín pro autory špatných děl. Tito lidé často píší hlavně nesprávné informace. Pokud mají o něčem znalosti, často se nedokážou vyjádřit srozumitelně.
Grafomani často používají slova k vyjádření svého vnímání okolí. Některým z nich může být dáno talentem a jsou schopni napsat i autobiografie nebo lyrické a epické texty. Lidé s touto poruchou píší kdekoli - na papír, stěny, dokonce i na vlastní končetiny, pokud nemají k dispozici nic jiného. Tito jedinci mají patologickou potřebu vyjádřit své fantazie skrze psaní, které je často motivováno potřebou vyjádřit jejich vlastní existenci. Přestože si svá díla často velmi cení, jejich kvalita je většinou sporná.
