Článek
Po násilných střetech s domorodými kmeny a katastrofickém ztroskotání jeho lodi se Staden nakonec zachraňuje v pevnosti sv. Filipa poblíž osady Bertioga. Zdánlivý klid jeho útočiště však netrvá dlouho.
Jednoho slunečného dne, během lovu v nepoddajném pralese, se na něj vrhají bojovníci z kmene Tupinambá. Tito Indiáni, známí svou neobyčejnou bojovností a pověstmi o hrůzném rituálním kanibalismu, ho zajímají a odvádějí do své vesnice. Staden si uvědomuje, že jeho jedinou šancí na přežití je rychlý úsudek a znalost lidské povahy. Jeho život visí na vlásku.
Hans Staden, jeho vlastní rytina.
V táboře Tupinambů ho vnímají ne jako člověka, ale jako zajatce – věc na rozdávání, přesouvání a hrozbu, kterou je třeba udržet na uzdě. Zvědavost a podezření střídá napětí; jeho nový „majitel“ ho využívá jako cizokrajný objekt obdivu a moci. Staden však nevzdává boj o své přežití. Hovoří s vůdci, naslouchá jejich příběhům a postupně získává jejich pozornost. S úsilím se snaží vyvolat dojem, že je ochráncem mocných duchů, což místy vyvolává spíš opatrnost než hněv. Hlavně však těží z jedné zřejmě osudové skutečnosti – Tupinambové věří pověrám a v něm spatřují cosi neobvyklého.
