Článek
Historie se často opakuje, a velmi ráda rýmuje. A občas si u toho rýmování vezme do ruky štětec na make-up, zapne přední kameru telefonu a nasadí výraz hluboké účasti s lidem, kterému právě vytáhla z kapes i poslední drobné pomocí úroku státního dluhu.
Schodek je vysoký, ale je to schodek stabilizační. (Reakce na kritiku výše navrhovaných rozpočtových deficitů.)
Když se řekne francouzská revoluce, většině z nás se vybaví – gilotina, vlající trikolóra a legendární výrok, který Marie Antoinetta nikdy neřekla: „Nemají chléb? Ať jedí koláče!“ Je to dokonale a přesné, ale mýtus. Fatální PR katastrofa 18. století. Královna, vnímaná lidem jako marnivá Rakouská žena a Madame Déficit, se stala dokonalým terčem pro všechno, co bylo na hnijícím feudalismu špatně. Zatímco poddaní mleli do mouky piliny, ve Versailles se řešila výška paruk a barva hedvábí.
O pár století a několik tisíc kilometrů dále vstoupila na scénu česká verze tohoto příběhu. Místo versaillských zahrad sice máme chodníky před Ministerstvem financí a místo dvorních malířů profesionální tým fotografů, ale podstata zůstává obdivuhodně čistá.
Zatímco historická Marie Antoinetta si v areálu Versailles nechala postavit idylickou vesničku Hameau de la Reine, kde si v hedvábných šatech hrála na prostou pastýřku a dojila dočista vydrhnuté krávy, moderní architektura veřejného dluhu vyžaduje jiný přístup. Vyžaduje kompozici, správné světlo a pózu nejen u páva.
Česká republika má jedny z nejlepších veřejných financí v celé Evropské unii. (Časté poukazování na relativně nízký celkový relativní dluh ČR vůči HDP v porovnání s průměrem EU, i když tempo zadlužování je v dané době jedno z nejrychlejších.)
Přezdívka „Dlužena“, kterou Aleně Schillerové mile nadělila média a tvořivost internetu, není jen hloupým výsměchem. Je to přímý dědic titulu Madame Déficit. Je to zkratka pro moment, kdy se ze správy veřejných financí stane strašák.
Představte se v roli běžného občana, kterému pomalu dochází na co jdou jeho daně, úroky za státní dluh se zvětšuje rychlostí hladového tygra a ze všech stran posloucháme, že státní rozpočet je v těžkém mínusu, dluh až na kost. A pak otevře sociální sítě. Co vidí?
Země, která neroste, nemůže splácet své dluhy. (Výrok vysvětlující filozofii, že priorita musí být ekonomický růst za cenu dočasně vyššího zadlužení, které se z dlouhodobého hlediska rozpustí v rostoucím HDP.)
Nevidí strohé tabulky, konsolidační balíčky ani pot a krev fiskální odpovědnosti. Vidí dokonalost. Vidí ministryni financí v pózách, za které by se nemusely stydět ani vrcholné modelky Vogue, doprovázené dojemnými popisky o tom, jak těžce pracujeme pro „naše lidi“. Dovíme se, že státní dluh je vlastně jen takové číslo na papíře…
Pocit, který to v občanovi zanechá, je naprosto univerzální a napříč staletími neměnný: Oni žijí v jiné dimenzi. Miliardářům, i když v záloze, nějaký deficit státu přijde úplně od věci.
Mýtus versus vizuální realita
Pravda je samozřejmě taková, že Marie Antoinetta pravděpodobně nebyla monstrum, které by si přálo hladomor svých poddaných. Byla jen nevzdělanou, izolovanou ženou, která vyrostla v bublině neuvěřitelného přepychu a prostě si nedokázala představit, co to znamená nemít na chleba, být po uši (státem) zadlužen – teď nebo v budoucnu.
