Článek
Tato choroba, často označovaná jako „tvář chudoby“, má kořeny sahající až do starověku a její příběh je úzce spjat s dějinami lidské bídy a strádání.
Již ve starověkém Řecku si lékaři všímali této děsivé nemoci. Hippokratés, považovaný za otce moderní medicíny, ve svých spisech z 5. století př. n. l. popisoval onemocnění, které svými příznaky odpovídalo nomě. V průběhu následujících staletí se objevovaly další zmínky o podobném stavu v různých lékařských textech napříč Evropou a Blízkým východem, ačkoli nemoc nebyla ještě přesně definována jako samostatná.
Noma, popsaná již Hippokratem, byla rozšířená v Evropě a USA do konce 19. století. Znovu se objevila v nacistických koncentračních táborech, kde ji v Osvětimi zkoumal česko-židovský lékař prof. Berthold Epstein
Zásadní zlom v chápání nomy přišel v 16. století. V roce 1595 holandský chirurg Carel Baten popsal nomu jako specifickou klinickou entitu. Jeho práce položila základy pro další výzkum tohoto zákeřného onemocnění. O necelé století později, v roce 1680, další holandský lékař Cornelis van de Voorde učinil významný krok vpřed, když zavedl termín „noma“ pro toto orofaciální gangrenózní onemocnění. Tímto nahradil do té doby běžně používaný, ale nepřesný název „vodní rakovina“.
18. století přineslo hlubší pochopení faktorů přispívajících k rozvoji nomy. Lékaři v severozápadní Evropě si začali všímat souvislosti mezi nomou a životními podmínkami pacientů. Rostlo povědomí o tom, že nemoc je úzce spjata s chudobou, podvýživou a předchozími infekčními onemocněními, jako jsou spalničky. Toto poznání bylo klíčové pro pozdější snahy o prevenci a léčbu nomy.
První polovina 19. století byla svědkem významného pokroku v léčbě následků nomy. Byly popsány rozsáhlé chirurgické zákroky, které měly za cíl napravit devastující deformace obličeje způsobené touto nemocí. Průkopnickým počinem v této oblasti byla operace provedená Leendertem Stelwagenem v roce 1779, která je považována za jednu z prvních rekonstrukčních operací obličeje u pacienta s nomou.
Ke konci 19. století začala noma postupně mizet ze západního světa. Tento ústup byl primárně způsoben ekonomickým pokrokem, který umožnil i nejchudším vrstvám společnosti dostatečně živit své děti. Zlepšení hygieny, výživy a celkových životních podmínek vedlo k dramatickému snížení výskytu nomy v rozvinutých zemích.
20. století přineslo zásadní průlomy v léčbě nomy. Byly vyvinuty účinné léky proti této nemoci, zejména sulfonamidy a penicilin. Tyto antibiotika umožnily efektivně bojovat s bakteriální infekcí, která je základem rozvoje nomy. Současně došlo k významnému pokroku v oblasti chirurgické léčby následků onemocnění, což umožnilo mnoha pacientům zlepšit kvalitu života po prodělání nomy.
Navzdory těmto pokrokům zůstává noma závažným problémem v chudých oblastech světa, zejména v rovníkové Africe, jižní Asii a některých částech Ameriky. V roce 1994 Světová zdravotnická organizace zařadila nomu mezi zanedbávané tropické nemoci, čímž upozornila na potřebu věnovat této chorobě větší pozornost.
Současná situace nomy je alarmující. Poslední oficiální odhad incidence, který pochází z roku 1998, hovoří o 140 000 nových případech ročně. Toto číslo je však pravděpodobně podhodnocené vzhledem k obtížím při diagnostice a hlášení případů v odlehlých oblastech. Noma postihuje především děti ve věku 2-6 let, přičemž úmrtnost bez léčby dosahuje až 90 %.
Historie nomy je smutným připomenutím přetrvávajících globálních nerovností v přístupu ke zdravotní péči a adekvátní výživě. Zatímco ve vyspělých zemích byla tato nemoc prakticky vymýcena, v rozvojovém světě zůstává závažným problémem. Boj proti nomě je tak nejen bojem proti konkrétnímu onemocnění, ale i bojem proti chudobě a sociální nespravedlnosti.
V současné době se léčbou nomy zabývá jen několik specializovaných nemocnic, často provozovaných charitativními organizacemi. Například Lékaři bez hranic provozují nemocnici v Sokoto v Nigérii, která se specializuje na léčbu této nemoci. Tyto snahy jsou však stále nedostatečné vzhledem k rozsahu problému.
Historie nomy je příběhem lidského utrpení, ale také příběhem lékařského pokroku a sociálního vývoje. Je to nemoc, která byla kdysi běžná i v Evropě a Severní Americe, ale díky zlepšení životních podmínek a lékařské péče se z těchto oblastí prakticky vytratila. Její přetrvávání v některých částech světa je však trvalou připomínkou toho, že v boji proti chudobě a nemocem, které s ní souvisejí, máme ještě dlouhou cestu před sebou.
