Článek
Naštěstí jsou na ostrově i hezká místa, milí lidé, a prodavači spolu s umělci. Takže prohlídka ostrova vyzní vskutku příjemně, jen silné emoce z tohoto místa si zaručeně přivezete až domů.
Představte si, že stojíte na nejzápadnějším bodě Afriky, kde se setkávají příběhy tří kontinentů. Tak jsem se cítil, když jsem stál na malém ostrově Gorée, historickém místě zapsaném na Seznamu světového dědictví. Tahle malá země má i dnes tolik co vyprávět. Pořizujeme první fotky a vzájemně se fotíme. Já poznávám i některé tvář z mezipřistání na Boa Vista, jasně poznávám neohroženou rebelku Nikol, a další zapamatovatelné souputníky.
Jak se trajekt pomalu blížil k přístavišti, náš průvodce Babou nás přivítal vřelým úsměvem. „Vítejte na Gorée, místě, které zažilo dobu největší lidské tragédie – obchodu s otroky,“ řekl s tónem plným respektu a hrdosti. Bylo jasné, že jsme dorazili na místo s fascinující a bolestnou historií.
Gorée má opravdu zajímavý příběh. Před příchodem Evropanů byl ostrov neobydlený. Teprve až sem dorazili první Portugalci, našel své využití. „Věříte tomu, že sem přijeli jen proto, aby zde postavili hřbitov a malou kapli?“ zamyslel se Babou, zatímco jsme procházeli úzkými uličkami. „Ale až Nizozemci dali ostrovu jméno podle svého vlastního ostrova Gorée,“ dodal Babou s úsměvem.
Vstupujeme do Domu otroků. Pokud vám bude dělat průvodce rodilý Senegalec jako nám Babou, budete se při procházce vězeňských cel, ve kterých jako zvířata či zboží nebo také jako platidlo otrokáři drželi lidské bytosti za své pradávné evropské předky trochu stydět, jako já. Byly to opravdu velmi silné emoce. Zvláště, pokud vám tento příběh, tohoto domu, tohoto ostrova vypráví někdo, kdo to zná z vyprávění po řadu pokolení.
Zaručeně v domě otroků doslova přimrznete a naskočí vám husí kůže, při popisování podmínek a způsobu zacházení s otroky, zde na ostrově.
Schovaný mezi historickými budovami, zvenčí nenápadný Domu otroků. Toto místo má v sobě tolik emocí, že se člověku zastavuje dech. „Tady ženy, děti i muži čekali na svou cestu do neznáma,“ řekl Babou, zatímco nás vedl skrze úzké chodby muzea. Nakonec jsme dorazili k symbolickým dveřím, které vedou do nekonečna oceánu – „Door of No Return“. „Kolik lidí prošlo těmito dveřmi? Statisíce, možná milióny,“ řekl Babou s očividným smutkem v hlase.
Obchod s otroky postupně ustával a město se stalo významným přístavem pro obchod jinými komoditami, jako jsou arašídy a slonovina. „Můj dědeček mi vyprávěl, jak tady ještě v 19. století žil a jaký význam mělo toto místo,“ vzpomínal Babou. „A víte, že ženské postavy známé jako signares tu ovládaly obchod? Byly to francouzsko-africké obchodnice, které měly obrovský vliv.“
Signares byly senegalské ženy, které ovládaly manželství s evropskými muži a jejich dědictví. Těmto ženám se podařilo získat určité individuální výhody, postavení a moc v hierarchiích atlantického obchodu s otroky.
Po nabitém dopoledni nás čekal přesun k Růžovému jezeru, které je známé svým vysokým obsahem soli a zářivě růžovou barvou. „Vyzkoušejte si místní a silnější verzi Mrtvého moře a položte se na hladinu jezera,“ navrhl Babou s jeho typickým vlídným úsměvem. Po rychlém osvěžení ve zvláštní slané vodě jezera jsme byli připraveni na další dobrodružství. Čekala nás fantastická projížďka terénním vozidlem po části trasy slavné rallye Paříž – Dakar, zakončená procházkou a focením v písečných dunách.
Každý krok na naší cestě zrcadlil bohatou historii i moderní tvář Senegalu. Dakar nás překvapil svou energií a živostí. „Pojďte se mnou, ukážu vám prezidentský palác,“ volá Babou a vede nás rušnými ulicemi plnými starých kostelů a velvyslanectví.
Senegal je skutečně země s duší. Po dni plném nezapomenutelných zážitků jsem si uvědomil, že tento kraj má schopnost dotknout se srdce každého svého návštěvníka – a už ho nikdy nepustí!