Článek
Existuje v české politice zvláštní druh hlasu. Hlas hluboký, nakřáplý, chlapácky sebevědomý. Hlas, který ví přesně, co je správné, co je tradiční a co nám sem importuje „zkažený Západ“. Jaroslav Foldyna byl léta jeho dokonalým ztělesněním. S kamennou tváří a zaťatými pěstmi nás z poslaneckých lavic poučoval o tom, že tradiční rodina je nedotknutelná svatyně a že mezinárodní dohody proti domácímu násilí jsou jen nebezpečné nesmysly, které rozbíjejí naše domovy.
A pak přišel červenec 2026. A s ním dvě tísňová volání, majáky děčínské policie a stav nedobrovolného exilu z vlastního domova.
Pohled na poslance, kterému muži v uniformách zabavují legálně držené zbraně a odvádějí ho pryč od vlastní ženy se zákazem jakéhokoliv kontaktu, je něčím víc než jen další politickou kauzou. Je to zrcadlo nastavené tak hlubokému pokrytectví, že z toho zamrazí.
Představte si ten kontrast. Na jedné straně politická rétorika Hnutí SPD, které se staví do role posledního obránce ‚normálního světa‘. Světa, kde muž je muž, žena je žena a stát nemá co mluvit do toho, co se děje za zavřenými dveřmi. Světa, který s opovržením odmítl Istanbulskou úmluvu jako zbytečný ‚genderový výmysl‘, protože přece naše zákony stačí a naše rodiny žádnou speciální ochranu nepotřebují.
A na straně druhé? Syrová, temná realita všedního dne, kdy se za těmi samými zavřenými dveřmi odehrává trauma, které musí přijít ukončit až policejní hlídka. Týrání osoby žijící ve společném obydlí. Týrání svěřené osoby. Slova z právnického spisu, ze kterých jde strach, zvláště když si uvědomíte, že se týkají domova, kde žijí děti.
Není nic snazšího než ze stupínku v Parlamentu hřímat o vlastenectví, projíždět se na motorce s ruskými nacionalisty a stavět se do pózy tvrďáka, který se s nikým nemazlí. Jenže skutečná síla muže se nepozná podle toho, jak hlasitě dokáže řvát do mikrofonu nebo jak tvrdě dokáže strčit do protestujícího na ulici. Skutečná charakterová zkouška přichází v soukromí, tam, kde nejsou kamery.
A právě tam Jaroslav Foldyna – podle všeho, co dosud víme – selhal na celé čáře.
Nejvýraznější na celém příběhu však není jen samotný poslanec, ale i ticho a rozpačité přešlapování jeho spolustraníků. Ti, kteří jindy okamžitě zapínají kamery na sociálních sítích a s plamenným hněvem ukazují prstem na cizí chyby, najednou nabízejí jen tiché „k Jardovi mi to nesedí“ nebo arogantní „nemám co komentovat“.
Presumpce neviny samozřejmě platí pro každého, i pro poslance s pěstí proříznutou ústním projevem. O vině či nevině rozhodnou soudy a policie. Ale politický a lidský účet už byl vystaven.
Domácí násilí je opakované a dlouhodobé násilné chování, které se odehrává v soukromí mezi blízkými nebo spolužijícími osobami. Zahrnuje hlavně fyzické, psychické a ekonomické násilí. Vztah je při něm nerovný, jedna osoba má moc a druhou ovládá.
Případ Jaroslava Foldyny je bolestnou připomínkou toho, jak snadné je kázat vodu a pít víno. Je mementem pro všechny, kteří z bezpečí poslaneckých lavic zlehčují utrpení obětí domácího násilí a tvrdí, že jde o vykonstruovaný problém. Protože když zhasnou reflektory kamer a utichne potlesk věrných voličů, zůstane jen člověk. A v tomto případě zůstala jen pachuť obrovské lidské i politické falešnosti.
Reakce představitelů ostatních politických stran a veřejně činných osobností na podezření vůči Jaroslavu Foldynovi se nesly především ve znamení poukazování na politické pokrytectví a zdůrazňování nutnosti řádného vyšetření.
