Článek
Zní celkem jednoduše: čím urputněji se ministryně financí snaží někoho politicky popravit nebo zesměšnit na sociálních sítích, tím větší svatozář dotyčnému soupeři vyrobí. Případ Jana Grolicha je toho nejčerstvějším a nejdokonalejším důkazem.
Když se likvidační aparát hnutí ANO rozhodl, že Jihomoravskému kraji naordinuje masivní antikampaň a do hejtmana Grolicha se pustí s vervou středověkého inkvizitora, výsledek se dostavil okamžitě. Jenže úplně opačný, než stíhací impérium z Průhonic plánovalo. Grolich si z útoků neudělal těžkou hlavu, nepotřeboval tiskovky plné dramatických gest ani temnou hudbu v pozadí. Vzal telefon, nasadil svůj přirozený komediální talent a natočil parodii.
„Ali, nic netoč! Von něco natočí a vyhraje s 80 procenty…“
A bylo vyřízeno. Výsledek? Grolich proletěl senátními volbami v prvním kole s drtivými 63 procenty hlasů, zatímco kandidátka ANO smutně sbírala drobky.
Tance, hranolky a utěšování studentů: TikTok jako politické elixíry mládí
Alena Schillerová (ročník 1964) demograficky spadající do slavné generace Baby boomerů, se rozhodla pro odvážný experiment. Místo toho, aby vystupovala jako důstojná profesní autorita a úctyhodná správkyně státní kasy, proměnila své profily na sociálních sítích v přitroublý kabaret.
Sledujeme tak fascinující fenomén: generace, která kdysi dětem zakazovala sedět u počítače, aby si nekazily oči, dnes natáčí primitivní videa v kostýmu hranolky, tancuje na trendy zvuky a na kameru hladí neznámé studenty v parku po noze.
Marketingový tým hnutí ANO vám samozřejmě bude tvrdit, že jde o geniální strategii. Algoritmus TikToku přece miluje bizár! A mají pravdu — čísla zhlédnutí skáčou do milionů. Jenže je v tom drobný háček, který politickým poradcům očividně uniká: existuje propastný rozdíl mezi tím, když vás lidi sledují, protože vás obdivují, a tím, když vás sledují ze stejného důvodu, pro který se chodí dívat na cirkusová představení.
Když boomer narazí na stand-up komika
Problém Aleny Schillerové v souboji s Janem Grolichem spočívá v tom, že narazila na soupeře, který její zbraně ovládá o světelné roky lépe. Grolich totiž není jen politik, ale bývalý stand-up komik. Zatímco Schillerová předvádí těžkopádně nacvičený humor, u kterého je i přes obrazovku cítit pot a slzy jejího PR týmu, Grolich kontruje lehkostí, nadsázkou a hlavně nefalšovanou autenticitou.
Když se marketing ANO pokusil vytvořit příběh o „Grolichovi se sedmi funkcemi, kterého nikdo nemůže dohnat“, hejtman jim poslal návod na dechové cvičení, aby to vydýchali. Místo toho, aby se bránil, udělal z útočníků klauny. A to je v politice ta nejtvrdší porážka.
Lekce z jihomoravské školy
Příběh „Ali, nic netoč“ je skvělým poučením pro celou českou politickou scénu. Ukazuje, že voliči — a to ani ti na sociálních sítích — nejsou úplně hloupí. Poznají rozdíl mezi přirozeným vtipem a křečovitým nadbíháním.
Alena Schillerová bude nepochybně ve své tiktokové krasojízdě pokračovat. Algoritmy potřebují krmit a kmenoví voliči ANO tleskají každému štěknutí do opozičních řad. Ale až bude příště dluhová ministryně přemýšlet, na koho namíří své kamery, měla by si vzpomenout na jihomoravské ponaučení.
Někdy je totiž opravdu lepší raději nic netočit. Protože když se bumerismus srazí se skutečným humorem, vyhrává humor s osmdesáti procenty:
