Článek
V roce 1923 se v polském městě Čenstochová narodil Samuel Willenberg, syn Pereca Willenberga – učitele a malíře – a jeho manželky Maniefy Popow, ruské křesťanky, která po sňatku přijala víru svého manžela a konvertovala k judaismu. Když nacistické vojsko v roce 1939 napadlo Polsko, ani ne sedmnáctiletý Samuel se rozhodl odbojově postavit na stranu svého národa a jako dobrovolník se 6. září vydal na cestu směrem k Lublinu, aby se přidal k polské armádě. Stejně jako Polsko byl i on obklíčen dvěma nepřátelskými mocnostmi a 25. září byl těžce zraněn a zajat v boji s Rudou armádou nedaleko města Chełmo.
Po třech měsících v zajetí utekl z nemocnice a vrátil se do Varšavy. V roce 1940 se svou matkou a dvěma sestrami – Itou a Tamarou – vydal do města Opatów, kde právě pracoval jeho otec na výzdobě synagogy. Opatovské ghetto opustil 20. října 1942, kdy musel nastoupit na transport do vyhlazovacího tábora v Treblince.
Po příjezdu do tábora byl Willenberg jediným z šesti tisíc osob z tohoto transportu, který unikl okamžité smrti v plynových komorách, a to díky vzhledu a radě od jednoho z židovských vězňů na rampě. Přihasil se gestapákům jako zkušený zedník, který umí pracovat. Na sobě měl naštěstí od barev potřísněnou pracovní halenu svého otce.
Po příjezdu do Treblinky se ocitl v první části tábora, kde byli muži, ženy a děti nuceni se svléknout, odevzdat své věci a pak je ukrajinští dozorci a esesáci hnali k plynovým komorám. Willenberg byl po příjezdu přidělen do největšího táborového komanda, kde vybaloval a třídil věci obětí z předešlých transportů. Při třídění šatstva jednou s hrůzou a děsem poznal oblečení svých dvou sester Ity a Tamary a uvědomil si, že byly zplynovány.
Po dnech neúprosné dřiny v koncentračním táboře se Willenberg odhodlal požádat velitele o přeložení na méně náročnou práci. Což mu pravděpodobně zachránilo život. A alespoň na chvíli se mu ulevilo od nekonečného utrpení a bití. Nošení a třídění svrchníků a kabátů, každý kousek oděvu, který prošel jeho rukama, složil do obrovských balíků a odnesl do skladu.
Vězni byli nuceni odstranit z každého kusu ošacení Davidovu hvězdu a zničit jakékoli stopy naznačující, že tyto předměty kdysi patřily Židům. Od hadrů až po diamanty, všechno, co bylo uloupeno zavražděným z transportu, mělo být odesláno do Německa. Mohl se pohybovat po celém táboře a byl svědkem všech bestiálních hrůz, které se v Treblince odehrávaly.
Velkou část cenností, zejména zlata, si na místě přivlastnili bezohlední esesáci a tzv. wachmani Ukrajinci, zatímco vězni fungovali jen jako prostředníci. Cennosti měly pro vězně jen takovou hodnotu, že jim to umožňovalo obstarat si potraviny od stráží. Jídlo pocházelo od obětí, ale také od polských rolníků žijících poblíž vyhlazovacího tábora.
Bůh? Nebyl tady! On neexistuje! Celou dobu jsem ho hledal tady v Treblince, ale nemohl jsem ho najít!
Vězni byli téměř neustále surově biti sadistickými dozorci při sebemenší neposlušnosti. Muži SS vězně bičovali a často bezdůvodně zabíjeli. Stejně jako v jiných táborech, musel vězeň německy nahlas počítat rány a poté za brutální trest poděkovat. Za závažnější provinění byl vězeň odveden do „lazaretu“, tedy na okraj jámy, na jejímž dně čekala nevyhnutelná smrt. Zde byl střelen do hlavy a jeho tělo bylo spáleno na popel.
V děsivých a nelidských podmínkách tábora, které nelze slovy ani popsat - přežil. Přežil i přidělení a práce u Sonderkommanda a 2. srpna 1943 se účastnil povstání v Treblince. Ačkoliv byl na útěku střelen strážným do nohy, dokázal z tábora jako jeden z mála uprchnout. Vězni zapálili tábor.
Dokulhal jsem k vlakové trati. V lese jsme narazili na dívku z nedaleké vesnice. Dívala se na nás, jako bychom byli nějaká monstra z jiného světa. Najednou jsem začal zběsile křičet: Peklo je spáleno! Peklo shořelo!
Se střelnou ránou do nohy se Willenbergovi podařilo vrátit se zpět do Varšavy, kde nalezl svého otce, který se skrýval na „árijské“ straně města. Zapojil se do polského odboje, sháněl zbraně pro levicovou partyzánskou Polskou lidovou armádu a přežil i Varšavské povstání. V letech 1945 až 1946 sloužil v polské armádě jako poručík a poté se oženil s Adou Lubelczykovou. Willenberg v roce 1950 emigroval z Polska do Izraele se svou ženou a matkou, kde se stal geodetem. Spolu s manželkou měli dceru Orit. Po odchodu do důchodu Willenberg dokončil formální studium výtvarného umění na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V roce 1986 poprvé vydal své paměti Vzpoura v Treblince.
Willenberg zemřel 19. února 2016 v Izraeli a byl poslední přeživší povstání v Treblince. Zanechal po sobě manželku Adu, dceru Orit, která se stala architektkou, a tři vnoučata. Jeho dcera Orit navrhla budovu po sjednocení izraelského velvyslanectví v Berlíně.
Samuel Willenberg byl vyznamenán Stříbrným křížem Řádu Virtuti Militari, Komandérským křížem s hvězdou Řádu Polonia Restituta, Křížem Varšavského povstání a dalšími vyznamenáními. Od roku 1983 až do konce svého života se účastnil oslav výročí povstání v Treblince. Byl pravděpodobně posledním přeživším povstalcem z Treblinky.
Mám úžasného otce – který, přestože prošel peklem, je nejoptimističtější muž na zemi.
