Článek
Vysoké zdi se tyčí k nebi jako výzva věčnosti, zatímco charakteristická střecha se leskne v paprscích slunce, odrážejíc světlo do všech stran, aby přivítala každého návštěvníka.
Průvodkyně, žena s laskavýma očima, nás vítá tichým hlasem: „Vítejte v synagoze v Dolních Kounicích. Toto místo není jen architektonickou památkou, ale také strážcem příběhů lidí, kteří zde žili a modlili se. Dovolte mi, abych vám vyprávěla příběh jedné z nich – Ruth Kopečkové Morgensternové.“
Interiér synagogy, zdobený křehkými štukami a hebrejskými nápisy, dýchá atmosférou posvátna i v době, kdy už dávno neslouží svému původnímu účelu. Stěny jsou pokryty jemnými ornamenty, které se vinou po obvodu místnosti. Oltář nesměřuje přesně na východ, jak bývá zvykem, ale je orientován na jihovýchod, čímž se přizpůsobuje ostatním sakrálním stavbám ve městě.
Hlas se nese tichou místností jako jemná ozvěna: „Ruth přišla na svět v roce 1923 právě zde. Narodila se do židovské rodiny, která tady žila již po generace. Otec Ruth, Filip, byl vážený majitel kamenolomu a matka Ema se starala o chod domácnosti a později i rodinného podniku. Ruth vyrůstala obklopena láskou rodičů a přívětivou atmosférou malého moravského města.“
Hebrejské nápisy, pečlivě vyvedené na stěnách, vypráví příběhy Tóry, připomínají modlitby a žalmy, které zde po staletí zněly. I když už dávno umlkly hlasy modlících se věřících, jsou tyto nápisy svědectvím uměleckého mistrovství dávných řemeslníků.
Procházíme synagogou a průvodkyně pokračuje: „Dětství a dospívání Ruth bylo naplněno běžnými radostmi i starostmi. Navštěvovala místní školu, pomáhala matce v domácnosti a o prázdninách ráda trávila čas s kamarády u řeky. Nikdo tehdy nemohl tušit, jaký osud ji čeká.“
Zastavujeme se u jednoho z vysokých oken. Sluneční paprsky kreslí na podlaze světelné obrazce, jako by chtěly ilustrovat vyprávěný příběh. V poledne, kdy v synagoze stojím, je celý prostor zalitý světlem. V tichu prázdného sálu, pokud na chvíli zavřete oči, lze snad zaslechnout ozvěny dávných modliteb, šepot starého rabína, recitujícího verše, nebo vznešený hlas, zpívající židovskou píseň.
„V roce 1940, kdy Ruth bylo 17 let, žilo v Dolních Kounicích 58 Židů. Ruth musela přerušit studium na židovském gymnáziu v Brně. Návrat do rodného města v květnu 1945 byl pro Ruth bolestným prozřením. Nikdo ji nevítal, její domov byl obsazen cizími lidmi. Musela se vyrovnat nejen se ztrátou celé rodiny, ale i s lhostejností mnohých bývalých sousedů.“
Hlas průvodkyně se na moment zachvěje, když pronáší poslední větu příběhu: „Ruth Kopečková – Morgensternová, jako jediná místní přeživší holokaustu, zemřela v Praze 20. června 2022, krátce před svými 99. narozeninami.“ Ticho, které následuje, je plné emocí a nevyřčených otázek.
Synagoga v Dolních Kounicích už dlouho neslouží svému původnímu účelu. Dnes, jako kulturní centrum, hostí koncerty, výstavy a přednášky. Přesto návštěvník, který překročí práh této synagogy, se stává součástí jejího příběhu. Nevědomky zanechává zde svou stopu, byť jen nepatrnou. Tím synagoga žije dál, pulzuje novým životem, a přitom stále uchovává vzpomínky na ty, kteří zde žili, modlili se a snili o budoucnosti.
