Článek
„Jsem nejkrásnější ozdoba široko daleko,“ říkávala si ve svém lesku. „Bez mě by Vánoce vůbec nebyly Vánocemi.“
O kousek dál, zastrčený za okapem, visel malý slaměný Rampouch. Byl prostý, nevzhledný, s propadlou tváří. Nikdo si ho nevšímal.
„Dobrý večer, Hvězdo,“ pozdravil užasle jednou plachým hlasem.
„Neruš,“ odsekla. „Nemám čas na rozhovory s nějakým ošuntělým cárem slámy.“
Rampouch smutně ztichl.
Přišel Štědrý večer. Z náměstí se ozýval zpěv koled a zvonivý smích dětí. Najednou se zvedl silný severní vítr. Smetl Hvězdu ze střechy a ta švihla sebou o kamennou dlažbu. Její pozlátko se odlouplo, špice se úplně ohnula.
„Pomozte!“ volala ze tmy. „Nikdo mě nevidí!“
Ale dole mezi sněhem nebyla vidět. Lidé procházeli kolem ní, aniž by ji zahlédli.
Jen Rampouch ji zaslechl. Zavrtěl se, uvolnil ze svého háčku a nechal se vánicí odnést dolů. V námraze se přikutálel k Hvězdě.
„Co tu děláš?“ zašeptala překvapeně.
„Kdybych svítil vysoko na střeše, možná by tě lidé našli podle mého stínu,“ řekl prostě Rampouch. „Ale já nesvítím. Tak jsem alespoň přišel, abys nebyla sama.“
V tu chvíli kolemjdoucí šetrný stařík uviděl slámu na sněhu. Sehnul se – a objevil Hvězdu.
„Podívejte! Spadla!“ zavolal a opatrně ji zvedl.
Hvězda zrudla studem. „Promiň mi, Rampouchu. Byla jsem pyšná a zlá.“
„To je v pořádku,“ usmál se potrhaný Rampouch. „Vánoce nejsou o tom, jak kdo vypadá. Jsou o tom, že nikdo nemá zůstat opuštěný ve tmě.“
A nezbytné ponaučení? Lesk a sláva míjejí, ale dobré srdce svítí i z temnoty. Pravá krása není v pozlátku, ale v tom, kolik tepla dokážeš druhým dát.
